Dnes se po roce a půl cestování vrátil domů můj přítel (ve smyslu kamarád). Se svou přítelkyní (ve smyslu partnerkou) se sbalili, koupili si letenky a odcestovali do Chile. A pak ještě do Uruguaye, Brazílie, Argentiny, Bolívie, Peru, na Velikonoční ostrovy a do Španělska. Rok a půl naprosté svobody v tom, kam se podívají, jak vydělají peníze nebo jestli náhodou nezůstanou celý den v posteli. 

Po roce a půl, kdy se v jejich vzájemném vztahu muselo hodně změnit, kdy se oni sami museli hodně změnit a kdy se jejich život hodně změnil, se vracejí domů, kde se nic nezměnilo. Čas tu pořád plyne stejným neúprosným tempem a pro nás, co jsme tu zůstali, je to jako včera, kdy odjeli. Někteří lidé odešli, jiní zůstali, ale život jde dál. Chodí se tu do práce, počasí se tu střídá podle ročních období a co se nezměnilo, to zůstalo. Jak je ten čas relativní, zahojí spoustu ran, někdy plyne překotným, jindy milosrdným klidným tempem, nikdy se nezastaví a vždy nakonec uplyne.

Mám pět dní na to, abych se rozhodla, jestli pojedu studovat na půl roku v rámci Erasmového programu do Litvy, Polska nebo na Slovensko. Co je to půlrok? Je to málo nebo moc? V přítomnosti málo, v nepřítomnosti moc. Tuším, že mi každým dnem mého zahraničního pobytu bude hrozně moc chybět můj normální život v čele s mou láskou, rodinou, přáteli, koníčky. Na druhou stranu tuším, že půlrok uteče jak voda a než se naděju, budu zase zpátky jako by se nechumelilo. A co se nezmění, zůstane při starém, jako bych nikdy nikam neodjela. 

V hlavě mi hraje píseň od skupiny Jelen a Jany Kirschner - Co bylo dál. 

Někdy si říkám, jestli ještě znáš mý jméno,
a jak často na mě myslíš, když jdeš spát.
Na zítřek v televizi hlásí zataženo,
a v mý hlavě už tak bude napořád.

Život jde dál, lásko, musíme si zvykat,
a není dobrý na tý cestě zůstat sám,
pro jeden smutek nemá cenu stokrát vzlykat,
když má svět otevřenou náruč dokořán.

A co bylo dál, jenom vítr,
po nebi se mraky honily.
A co bylo dál, jenom vítr,
a stromy se až k zemi sklonily.