V našem děkanátu je taková specifická situace. Máme zde asi třicet mladých v kategorii SŠ - VŠ - pracující, někteří z nich jsou animátoři a všichni tito jsou ochotni zapojit se do příprav akcí pro mládež. Nějací další mladí sice ve farnostech jsou, ale jejich aktivita začíná a končí na nedělní účasti na mši svaté s rodiči.
Sečteno podtrženo, máme tu sice tým, který může pořádat akce, ale nemáme je pořádat pro koho. Když chceme uspořádat např. mládežnickou mši svatou, ze třiceti lidí může dvacet a z těch dvaceti se 18 zapojí do přípravy ve schóle nebo jako ministranti, což vede k tomu, že na mši sedí v lavicích dva mladí a tři tetičky. Asi tři roky to takhle fungovalo, kdy jsme se snažili po vzoru ostatních děkanátů a diecézního centra pořádat aktivity a nalákat na ně další mladé, což se nesetkalo s valným úspěchem. Nebo vlastně - jak se to vezme. Teď máme tým 30 lidí, kteří jsou z různých farností, před tím se neznali, ale nyní se schází ve spolču, které dřív nefungovalo. 

Jak dál? Po dlouhých letech přemýšlení, jak z tohoto bludného kruhu ven a jak nalákat další lidi, když tu jsou, ale nezapojují se, jsme zhodnotili, že další snažení v tomto směru už smysl nemá. A rozhodli jsme se využít to, co máme. Naše pozornost se tak nyní upírá na starší děti, žáky II. stupně ZŠ, kterým chceme věnovat svůj čas a vychovat si z nich (dá-li Pán) novou generaci, která bude zvyklá prožívat víru společně a po vzoru nás bude ochotná nasadit své síly pro druhé. Tak vznikla první akce zážitkovo-duchovního typu s názvem Seznamte se, prosím. Neměli jsme v této oblasti žádné zkušenosti a netroufali jsme si ani hádat, kolik lidí se na takovou akci přihlásí. Modlila jsem se za patnáct a ve skrytu duše doufala ve dvacet. Přihlásilo se nám 40 lidí. Jistě si dovedete představit, jak to pro nás bylo neuvěřitelné. Spojili jsme síly a vytvořili vloni v září přespávačku pro tyto děcka - a přespávačka měla úspěch. Slíbili jsme jim, že se dočkají pokračování, a tak jsme je asi před měsícem začali zvát na #BE_THERE.

Uspořádat takovou událost, vytvořit program a zajistit podmínky dá dost zabrat a mým úkolem bylo celé to zkoordinovat tak, aby 75 lidí mělo kde spát, co jíst a každý věděl, jaká je jeho role. Páteční program byl mimořádně náročný. Vymysleli jsme celovečerní hru, kterou jsme po dohodě kastelánky dosadili do prostředí zahrady zámku v Miloticích. Jednoduchý úvod na nádvoří zámku zajistil, že se děcka okamžitě nechaly vtáhnout do děje a hráli celou hru s větším nadšením. Příběh byl jednoduchý - anděl Petronel a čert Uriáš uspořádali na Popeleční středu zabijačku. Co s prasetem, když si polámalo nohy a jinak by zdechlo? Nedalo se nic dělat, nebeský vepřík putoval na porážku a na zabijačku dostali pozvánku také různí svatí, protože ve dvou se přece zabijačka neudělá. Jenomže vševědoucí Pán Bůh tohle jako důvod pro zabijačku v postu neuznal, a tak všichni hříšní účastníci zabijačky putovali na zem, aby zde přivedli pozemské hříšníky na cestu ke svatosti. Sv. Florián (místní dobrovolný hasič Zdeňa), sv. Václav (novinářka Magda), sv. Kryštof (účetní Marťa), sv. Cyril (pedagožka Katka) a sv. Petr (zpěvačka v dechovce Terka) se stali průvodci skupinek našich dětí a prováděli je po různých stanovištích.

 

U sv. Anežky se naučili základům první pomoci, sv. Jakub je seznámil s různými strastmi poutníka (obepluli místní rybník na raftu), sv. Lucie jim poskytla světlo na průchod temným pongonem, u sv. Metoděje překládali část Proglasu, sv. Ludmila si je vyzkoušela z vědomostí, u sv. Barbory hořelo a děcka pomohly s hašením požáru (hasili stříkačkami hořící svíčky) a sv. Ondřej potřeboval pomoc s kaprem, kterého vylovil v místním rybníce. Po cestě na ně samozřejmě číhali záškodníci. 

 

 

Jamile začala hra, já a sv. Antonín jsme měli připravit závěrečné stanoviště s ukrytými klíči od truhly, která obsahovala klíč od kostela a odměnu. Ještě než jsme se vůbec dostali k určenému stanovišti, volala sv. Barbora, že jí nechcou znovu chytit svíčky, které uhasila první skupinka a náhradní nemá. Valila jsem ke sv. Lucii, tam jsem nabrala nějaké čajovky a než jsem je předala sv. Barboře, naběhala jsem asi tak kilometr, protože celý zámecký areál je opravdu rozsáhlý. 

Uf, první katastrofa zažehnána, vrácím se zpět k Antonínovi a jdeme ukrýt klíče. Volá mi sv. Václav. Ztratili členku skupinky Klárku a po deseti minutách hledání ji stále nemají. Jdu na místo kde se ztratila, obvolávám záškodníky, jestli ji někdo někde nepotkal a obvolávám také svaté průvodce, zda-li se k někomu prostě nepřidala. Asi po 15 minutách Klárka stále není k nalezení a já už začínám docela panikařit při představě, že se utopila v některém z polorybníků/močálů v lese a já vysvětluji rodičům, že za toto neštěstí opravdu nemůžeme. Naštěstí mi volá sv. Cyril, že se připojila k nim ke skupince po té, co ji našel jeden ze záškodníků jít samotnou po cestě. Pro změnu se dovídám, že jiná dívka zahučela po pás do potoku (čas 21:20, teplota  14°C), ale nemám se strachovat, otec Pavel už ji odvedl převléct se na faru a bude pokračovat ve hře. Je to ostřílená skautka, nic ji jen tak nerozhází. 

Klíče jsou konečně uschovány, volá mi sv. Cyril, že už mají před sebou jen poslední stanoviště a pak míří k Antonínovi. Podle plánu se zde mají zhruba ve stejný čas setkat všechny skupinky. Zjišťuji, že ostatní mají před sebou ještě dvě nebo tři stanoviště. Obvolávám svaté průvodce, ať si pohnou, Cyrilovi vzkazuju, ať na stanovišti zdržuje. Všichni záškodníci se pomalu stahují k Antonínovi, kde má proběhnout finále hry. 

22:30 - vše dopadlo poměrně dobře, nikdo nikde výrazně nečekal, průběh hry odpovídal tomu, jak jsme zhruba předpokládali. Přesouváme se do kostela, kde už čekají Petronel a Uriáš, aby hru zakončili. Sv. Cyril si s sebou nese louči. 

22:35 - volám varhanici, ať začne hrát, že už vcházíme do kostela. Antré je to velkolepé. Kostel krásně vyzdobený, svíčky všude, kam se podíváš. Do toho majestátní varhany... děcka usedají do lavic a svatí s Petronelem a Uriášem se scházejí kolem oltáře.

Padá ze mě veškerý stres a děkuji Bohu, že vše dobře dopadlo. Mírně se třesu. Bylo toho fakt dost. Závěr hry naštěstí vypadá opravdu dobře, svatí se usmívají, Petronel okřikuje Uriáše, který se cpe k ambonu a dělá, že bude mít kázání. Jenomže dlouhé pláště svatých a svíčky u oltáře, k tomu hořící louče a kadidlo... Tohle značí katastrofu. Během vteřiny chytá silonový plášť sv. Floriána (ano, opakuji, sv. Florián je patron hasičů a představoval ho místní dobrovolný hasič Zdeňa) a než stihnu vykřiknout, plášť celý hoří. Vše se děje jako ve zpomaleném filmu a zároveň strašně rychle. Já sedím v první lavici a vidím, že plášť hoří, ale ostatní svatí si toho nevšimli. 

Hořící Florián se otáčí ke sv. Petrovi (kterého představuje Zdeňova přítelkyně Terka) a říká mu (jí):,,Teri, já hořím."

Terka jen vykulí oči, ale to už je opravdu plášť celý v plamenech a situace si všímají i ostatní. P. Jan (Petronel) přibíhá ke Zdeňovi a jedním rychlým pohybem mu plášť strhává. Zdeňovi už hoří i rukáv bundy a od pláště chytá kostelní koberec. Zakřičím úlekem. Všichni stojí jako zkoprnělí, jen Petronel udupává hořící plášť a P. Pavel (farář kostela) udupává koberec. 

Nebezpečí je zažehnáno a mně tečou po tvářích slzy. Že nám v kostele vzplane sv. Florián, to jsme opravdu nikdo nečekali. Závěr hry končí a my se ztišujeme k modlitbě. Přichází ke mně P. Jan, výmluvně se na mě usmívá a schóla začíná zpívat. 

Při slovech K nám když jsi vstoupil tvá zář ve tmě vzplála se já ani on nemůžeme ubránit tichému, ulévnému smíchu.