Původně jsem chtěla psát článek na úplně jiné téma, ale všimla jsem si, že tu mám rubriku ...ze života animátorky a napadlo mě, že poslední článek do této rubriky bych měla sepsat právě dnes, i když jsem původně chtěla přijít na jiné myšlenky u jiného tématu.

Už od včerejšího dne mě každou chvíli přepadají slzy. Možná je to tím, že jsem těhotná a hormony si dělají, co chtějí, ale možná je to také tím, že takto silným emocím by se nedalo ubránit ani normálně. Včera odpoledne se při mši svaté rozloučil se svou farností kněz našeho děkanátu a mezi farníky stála vzadu za sloupem i trojice, kterou místní znají, přestože do farnosti nepatří. Kněz mluvil o tom, že se loučí se svým domovem, kterým za ta léta přestalo být jeho rodiště a stala se jím tamní farnost. Mluvil o odpuštění, vděku, o naději na podobné přijetí zase v dalším místě jeho působení. Na konci mu tleskal ve stoje celý kostel a byl v tom všechen žal farníků nad ztrátou milovaného kněze a také všechno zmiňované odpuštění, vděk a naděje. Velké osobnosti notně provází chvíle neporozumění a nechtěné ublížení druhému, což neminulo ani jeho činy. A přesto v tyto dny všichni truchlí - ví, že ztrácí člověka oddaného Božímu dílu. A spousta z nich ví, že ztrácí přítele.

Včera jsme z následného posezení na farní zahradě odcházeli po několika hodinách a bez rozloučení. Říkala jsem si, že je to tak možná lepší. Bála jsem se svých pocitů. Bála jsem se, že uslyším jen fráze. Sice pěkně řečené, ale ve skutečnosti nic neříkající. V tomhle směru jej mám dost prokouknutého - často jsem se dokonce bavila nad tím, že já poznám, že je k danému člověku vstřícný jen formálně, ale ve skutečnosti je myšlenkami úplně jinde a párkrát jsem tuto formálnost okusila také na vlastní kůži. A právě včera jsem se strašně bála, že se této formálnosti dočkám zase. A zatímco jindy bych si tuto formálnost bez problémů zdůvodnila únavou, důležitějšími věcmi k řešení či starostmi, tentokrát bych ji asi zpracovat nezvládla. A tak jsme zbaběle odcházeli a já si říkala, že si dost možná v tom chumlu ani nevšimne, že zrovna my se nerozloučili.

 

Dnes ráno volal, jestli se může u nás ještě před odjezdem zastavit. Dostali jsem nakonec ten největší dar, a to jeho poslední chvíle v našem kraji. 

Jeho odchod je další změnou v řadě událostí, které se od minulého roku dějí a teď se zdá, že tato jedna velká etapa je skutečně u konce. Za pár dní se budeme stěhovat do domu, který by se měl stát naším domovem už navždy a tato poslední změna dovrší celou sérii, kterou započala naše svatba a pokračovala prvním dítětem, stěhováním, odchodem z mé domovské farnosti a koncem animátorské činnosti. Tohle všechno opouštění starého u mě doprovází jedna velká myšlenka, a to buď, kde jsi. A tak to všechno přijímám, abych mohla na novém místě být opravdu tam, kde jsem. Bez závazků z minulosti a pouze s těmi do budoucna. A těmi budou moje rodina a má nová domovská farnost. Tady chci svým životem podávat důkaz o nezměrné Boží lásce a v tomhle budu mít před sebou vždy jeden velký příklad osobního zasvěcení se Bohu. 

Díky, Jane.