za dva týdny je termín porodu a my už se s tatínkem nemůžeme dočkat až tě uvidíme. 

Když jsem se dozvěděla, že čekám miminko, hodinu jsem brečela na záchodě a snažila se vzpamatovat. Tušila jsem, že ,,jsem v tom", ale udělání si testu jsem odkládala asi tři týdny. Měla jsem strach z potvrzení toho, o co jsme si s tatínkem prostě koledovali. S čistotou v nemanželském vztahu jsme bojovali v podstatě od začátku, co jsme byli spolu, a tak je až s podivem, že jsem otěhotněla ,,až" po pěti letech. 

Byla neděle, slavnost Krista Krále a tvoji praprarodiče slavili diamantovou svatbu. Tatínkovi jsem tu zprávu řekla hned, co jsem nasedla do auta po cestě na oslavu. Zeptal se mě bezstarostným hlasem, jak se dneska mám a já mu nedokázala neříct, co se asi před hodinou dvěma čárkami na testu potvrdilo. Věděla jsem, že to je především dobrá zpráva a že to spolu zvládneme, zároveň jsem nedokázala přestat myslet na to, že jsme selhali. Takhle jsem to nechtěla. 

Chtěla jsem se vdávat mladá, chtěla jsem se vdát za tvého tatínka a chtěla jsem mít velkou rodinu. Ale otěhotnět před svatbou..., tak to správně být nemá. Když už se stalo, začali jsme okamžitě jednat. V týdnu jsem byla u gynekoložky, která mi potvrdila těhotenství v počátcích a informovala mě o tom, že nic zatím není jisté a velmi opatrně zmínila možnost potratu. Hned jsme si domluvili schůzku na faře, do týdne měli termín svatby a o víkendu informovali rodiče. Všechno se to semlelo strašně rychle, ale nedokázali bychom předstírat, že se nic neděje, a tak jsme se do toho vrhli po hlavě.

V sobotu odpoledne jsme přivezli zákusky a čekali na tatínkovy rodiče u nich v kuchyni. Tvoje babička spala po noční směně a do kuchyně přišla rozespalá, v županu. Tatínek zavolal dědu, který přišel z humna a v pracovních montérkách nejprve zamířil do koupelny, kde si umyl ruce. Že se něco děje, bylo jasné nejen z toho, že jsme na něj čekali v kuchyni, ale také ze zákusků na stole. Byly to jedny z nejdelších patnácti minut v mém životě, během kterých prarodiče mlčeli a nechali mluvit jen tatínka. Dědeček se ve stoje opíral o stůl a babička si prohlížela špičky papučí. A tak tatínek mluvil, mluvil a mluvil a bál se přestat, protože věděl, že jakmile skončí on, rozhostí se ticho. Mluvil o tom, že tě čekáme, budeme se brát a bydlet bychom zůstali u nich. Termín svatby je za dva měsíce a rádi bychom se vzali v kroji. Dědeček ani babička nic neříkali, a pak už ani tatínek neměl co říct, protože už řekl všechny podrobnosti, které ho k tomu napadly, a tak přišlo to ticho, které jsme čekali a které přerušil až dědeček. ,,Takže svatba v kroji, jo?" A věděli jsme, že to bude dobré.

V neděli jsme si stejnou řeč zopakovali u mého taťky v bytě, kam jsme i s mojí mamkou dorazili. Na této půdě byly novinky přijaty o poznání vřeleji. Moji ruku tatínkovi oba rodiče svolili dát a prakticky hned se začaly řešit podrobnosti. Dědovi se samozřejmě nelíbila myšlenka velké svatby především z finančního hlediska a snažil se nás přemluvit k malé svatbě v nejužším rodinném kruhu s tím, že až se narodíš, opečem prase někde na myslivně. Celkem rázně zakročila babička, pronesla dojemnou řeč o svatbě nejstarší dcery a povinnosti nás podpořit a naléhala tak dlouho, než i on přislíbil finanční pomoc naší vysněné svatbě. Následoval kolotoč svatebních příprav, který jsi prožila s námi, ale samozřejmě si to nemůžeš pamatovat.

V lednu nás čekalo vyšetření v brněnském centru prenatální diagnostiky, na který jsem se těšila z poměrně povrchních důvodů a pozadí celé věci moc nevnímala. Byla jsem předem uklidněná doktorkou, že díky mému mládí je riziko nějakých tvých onemocnění minimální, a tak jsem se na ultrazvuk za deset milionů těšila hlavně proto, že nám sdělí, jestli budeš kluk nebo holčička. 

Tak nějak podvědomě jsem doufala, že budeš kluk. Už jen kvůli takovým těm klasickým řečem, jakože správný muž by měl splodit syna a já chtěla, aby se mohl tatínek pyšnit prvním dítětem - synem. Nicméně když jsem pak ležela na lůžku a na obrazovce jsem rozeznávala tvoje obrysy, dolehla na mě tíha faktu, že můžou objevit nějaký problém a najednou jsem dostala obrovský strach. Věděla jsem, že bychom si tě nechali za všech okolností, ale myšlenkový proud nezastavíš a jak jsem tam tak ležela, napadlo mě, že kdyby mělo být miminko nějak postižené, pak ať je to radši holčička. Je to absurdní, ale v tu chvíli jsem přemýšlela třeba nad tím, že s postiženou holčičkou bude jednodušší manipulace než s klukem. A pak mi doktor řekl, že jsi holčička. Zůstalo to viset ve vzduchu a já se tu informaci snažila vstřebat. Kdesi v hlavě mě dokonce napadlo, že jsem si o to přímo řekla, že tedy bude určitě následovat informace o nějakém problému, ale takové myšlenky jsem si hned zakázala a naopak si přikázala jednoduše se na tebe těšit. Doktor si tě následně ,,prohlédl" ze všech stran a všechno zhodnotil dobře, včetně genetických predispozic. Na závěr zmínil, že máš menší nosní kůstku, což s největší pravděpodobností vůbec nic neznamená, ale také by to mohlo znamenat právě nějaké mentální onemocnění, příp. rozštěp. 

Naštěstí jsem v jádru především realista a v takových chvílích se upínám na rozum, a tak jsem nepanikařila a rozhodla se neřešit to do té doby, než budou jisté výsledky. Za měsíc jsme znovu jeli do Brna a dozvěděli se, že tvoje nosní kůstka dorostla a je úplně v pořádku. Samozřejmě mi spadl kámen ze srdce, ale znovu podotýkám, že bychom si tě nechali, ať už by to dopadlo jakkoliv. 

Možná tě zajímá, jak se nám s tatínkem vůbec žilo. Po svatbě jsme spolu začali bydlet u prarodičů v Miloticích a soužití to bylo poměrně šťastné, myslím, že především díky povaze tvojí babičky s tendencemi do ničeho nám zbytečně nekecat a zároveň poradit a pomoct, když jsme to potřebovali. Asi bychom tam byli doteď, kdyby se v rámci diskuzí, jak to bude dál, neukázalo, že to na dědečka trochu působí dojmem, že jsme jim zůstali na krku s postojem rodiče, postarejte se o nás. To nás mrzelo, a tak jsme začali pátrat po dalších možnostech bydlení. S jistotou jsem věděla jen to, že nechci vychovávat dítě v bytě.

Když jsme děckám z děkanátu ještě před Vánoci oznamovali, že se budeme brát, ptal se nás kněz - kamarád téměř hned, jak to máme s bydlením. Tak jsme řekli, že do začátku budem u rodičů a pak se uvidí a on na to:,,Až bude nejhůř, můžete jít do Skoronic na faru." No a tak to taky dopadlo. Od půli května bydlíme na faře, kterou si postupně spravujeme a vybavujeme. Není to ideální, ale v rámci našich finančních možností vlastně úplně skvělé řešení. Současná dohoda je na tři roky, a tak s tím taky počítáme, takže je dost možné, že dřív než začneš vůbec vnímat prostředí, ve kterém strávíš první roky života, budeme se stěhovat. Proteď máme k dispozici spravené dvě místnosti + koupelnu, další místnosti jsme jen uklidili a využíváme je na skladování momentálně nepotřebných věcí. Máme dvůr, kde se bavíme pěstováním mrkve (na tu jsem od zasazení prakticky nešáhla), ředkviček (ty jsme sklidili už na konci května), salátu (toho jsme zasadili tolik, že jsme ho polovinu nestihli spotřebovat a schnul na dvoře celý měsíc, než ho minulý týden teta Katka vytrhala), parádní rajčata, která už začínají dozrávat a humno i s vinohradem. Kostel je přímo naproti, vedle bydlí sousedka s Alzheimerem... no, vlastně se tu máme skvěle.

Proč jsou naše finanční možnosti dost omezené? Když jsem zjistila, že jsem těhotná, pracovala jsem necelý měsíc pro pojišťovnu jako poradkyně a když říkám, že pracovala, tak tím spíš myslím, že jsem jezdila na školení a snažila se nějak zapracovat. Bylo však jen otázkou času, než bych to já nebo nadřízená ukončily. Ta práce mi vůbec nešla, nedařilo se mi oslovovat lidi a vnucovat jim pojištění..., a tak jsem po třech měsících, v únoru, svou slavnou kariéru pojišťovací poradkyně ukončila. Nemám tudíž odpracované potřebné dny, takže ani nárok na mateřskou a zároveň bylo celkem jasné, že jinou práci neseženu, takže jsem od března na úřadu práce. 

Můžu ti upřímně říct, že není nic horšího, než když chceš pracovat, pracovní nabídky vhodné pro tebe na trhu jsou, ale nikomu se prostě nevyplatí zaměstnat tě na pár měsíců, a tak potupně snášíš status nezaměstnané. Nicméně i v téhle patálii se ukázal kousek štěstí, a to v tom, že je mojí úřednicí kamarádka Šíla, takže je to jednání celé o něco příjemnější než by bylo s cizí pracovnicí a taky chodím vypomáhat do obchůdku Tvoje Dobroty. To je taky kapitola sama o sobě. Prakticky celé těhotenství jsem chodila jen o sobotách vypomáhat s prodejem a teď, když mám čtrnáct dní do porodu, chodím každý den. Ale cítím se dobře a opravdu vítám možnost přivydělat si, co to ještě jde, tak zaplať Pán Bůh, že to jde. 

Co říct závěrem celého tohoto dopisu? Nikdy jsem si neuvědomila, jak je devět měsíců dlouhá doba. Na jednu stranu je to trochu na bednu, na něco devět měsíců čekat, na druhou stranu je alespoň dost času všechno si nějak urovnat. Ikdyž - na rovinu, nikdy nic nejde na 100% přichystat a ani já se teď necítím 100% připravená přivítat tě na svět. Ale to ničemu nevadí. Za těch devět měsíců se totiž udála největší změna především v mojí hlavě - od neutrálních pocitů typu budeme mít miminko, aha, nic necítím, snad to přijde... jsem se propracovala k současnému stavu. A jaký je? 

Těšíme se na Tebe, Magdalénko.