Po několik let jsem byla poměrně pravidelným přispívatelem do našich farních listů, ať už s informacemi ohledně mládežnických akcí v děkanátu nebo ohledně zpívání schóličky. Dnes jsem sepsala svůj poslední příspěvek a protože věřím, že to do neděle nikomu nepovíte, předkládám ho Signálům ještě před jeho samotným uveřejněním. Pravda, je poněkud delší, tak snad se dočká i svého tištěného vydání a nebude odmítnut s odkazem na nedostatek papíru.

 

 

Do kyjovské farnosti jsem se narodila. Přijala jsem tu křest, 1. sv. přijímání, biřmování i svátost manželství a před necelým rokem zde byla pokřtěna také naše první dcera. Odchodila jsem si zde hodiny náboženství, navštěvovala spolčo, zpívala ve schóličce a později ve sboru, jezdila na farní tábory, za podpory našich kněží působila jako animátorka mladých a téměř sedm let vedla dětskou schóličku. Kyjovská farnost je mým domovem, který teď kvůli stěhování po dvaadvaceti letech nadobro opouštím. A je to mnohem horší pocit než když jsem odcházela z rodného domu.

Kněz Štěpán Smolen píše ve své knize Buď, kde jsi o nestálosti dnešní doby. Máme tolik možností, čím vším vyplnit náš čas, že se stalo tím největším oříškem prosté bytí tam, kde právě jsem. Bylo by tak jednoduché zůstat jednou nohou ve farnosti, která je jen 5 km od té mé budoucí a dál vést schóličku obzvlášť, když máme auto, jezdí autobusy a širší rodina je ochotná vypomoci s hlídáním. Myslím ovšem, že by to tak správné nebylo. Moje místo už bude jinde a mým úkolem bude být tam, kde jsem.

Když jsem začínala vést schóličku, bylo mi šestnáct let a měla jsem velký respekt k celé této činnosti. Dostala jsem důvěru od rodičů a kněží a dnes můžu s čistým svědomím říct, že jsem to brala po celou dobu zodpovědně. Moje generace se scházela a doprovázela středeční mše stejně jako dnešní schólička, ale když přišlo na lámání chleba, rozlétli jsme se do světa a společenství nevydrželo. Myslím, že chyba byla v tom, že jsme nebrali zpívání na mši a páteční schůzky dostatečně vážně. Byla to prostě fajn výplň času, ale když se namanulo něco jiného, vždycky to mělo přednost. Po celou dobu vedení schóličky jsem se tedy snažila, aby holky zpívání nejen bavilo, ale aby také vnímaly důležitost naší služby a jedinečnou možnost být při mši svaté zapojené svou vlastní troškou do mlýna.

Jezdily jsme na soustředění, hrály hry, budovaly přátelství, učily se modlit ve společenství a nestydět se za svá nedokonalá slova a také být odpovědné vůči ostatním. Někomu se mohlo zdát, že jsem na holky tvrdá, když vyžaduju, aby chodily na zkoušky a středeční mše pravidelně, když jde jen o takové dětské zpívání, ale věřím, že to mělo smysl. Narozdíl od zájmových kroužků to totiž může být právě schólička, ať už ve smyslu služby nebo společenství, která holky v kritickém období dospívání udrží v Boží blízkosti.

Farní den 2019

Jsem moc ráda, že jsem mohla být nablízku děvčatům ze skvělých rodin a mohla jsem je vidět vyrůstat. Dneska už jsou z malých holčiček slečny a mě nemrzí nic tolik jako skutečnost, že teď už jim nablízku nebudu. Moje místo však už bude jinde a já pevně věřím, že se najde někdo, kdo po mně vedení schóličky převezme a pomůže D. v této především časově náročné službě. Vůbec holky nemusí vést k trojhlasným zpěvům, bohatě postačí, když je povede rád a s vědomím, že o samotný výkon tu jde vlastně až na posledním místě. 

Ráda bych závěrem poděkovala všem rodičům, že holky podporovali ve zpívání, i když se jim mé vedení zrovna třeba nepozdávalo. Můj velký dík patří kněžím, kteří nás vždy podporovali a nikdy neváhali věnovat svůj čas k našemu rozvoji, a v neposlední řadě chci poděkovat také D. H., který před třemi lety přijal mou prosbu o pomoc a stal se ve vedení schóličky nedocenitelným partnerem. A ačkoliv to bude znít jako klišé, poděkování patří také vám všem, kteří tvoříte farnost, ve které jsem mohla žít a vyrůstat.

Kéž nám všem dobrý Bůh žehná ve snaze nepromarnit jedinečnou možnost být tam, kde právě jsme.