Už jsou to čtyři měsíce ode dne, kdy jsme si s manželem slíbili lásku, úctu a věrnost a vydali se na společnou cestu. Týden před svatbou jsem se nachladila, pravděpodobně při focení fotek, které jsme místo v den svatby pořídili už předem. Sice jsem neměla teploty, ale jinak to bylo opravdu parádní nachlazení, které se s blížící se svatbou vůbec nezlepšovalo. V pátek mi bylo tak zle, že jsem se vůbec nezúčastňovalo příprav a doma mrzutě odpočívala. V den D jsem nakonec byla nadopovaná všema možnýma práškama, abych si tu svoji vysněnou svatbu vůbec mohla prožít. 

Během příprav se ukázal jeden fakt, a to že svatba bude muset být stejně jako život sám plná kompromisů. Jak praví jedno (na můj vkus až moc pravdivé) přísloví - Přátele si vybíráme, rodinu ne, a protože nemůžete z plánování a organizace svatby vynechat vaše blízké, kteří to s vámi myslí dobře a chtějí vám pomoci, musíte skousnout i to, že jejich pomoc ne vždy odpovídá vašim představám. Až zpětně jsem se dozvěděla, jak těžko spolu v pátek, v den hlavních příprav, komunikovaly jednotlivé strany. Moje rozhodné slovo na místě chybělo, a tak se všichni ti, kteří bojovali za svou pravdu ve jménu dobra mé svatby často rozcházeli v názorech a méně často nacházeli společnou řeč. Nicméně úkolů kolem svatby je tolik, že není v silách jednoho člověka všechno do detailu pohlídat, rozmyslet a zařídit, proto jsem už dopředu ustupovala s tím, že požaduji, aby byl daný úkol splněn a formu nechám na člověku, který to měl na starosti. Hlavně když bude klid. Ono totiž v den svatby opravdu vymizí veškeré malichernosti, jako jestli je počet zákusků takový, jaký jste chtěli vy nebo dvojnásobný, jak požadoval někdo jiný (ano, zákusky vytahujeme z mražáku v neděli ke kávě ještě teď). 

Tak jak některé nevěsty plánují svatbu už od dětství a mají vytoužená místa, styl šatů, zákusky a jiné věci do detailu promyšlené ještě před tím, než vůbec potkají svého pana Božského, já jsem nad formátem svatby přemýšlela až v okamžiku, kdy jsem si ji dovedla představit s konkrétním člověkem po mém boku. Místo abych měla hotovou skládačku, do které přibyde jen vhodný ženich, skládala jsem dílky nám dvěma na míru. Možná proto bylo v den D všechno tak nějak samozřejmé, bez pochyb a zklamání.