Profesor Ulipispirus a jiné pohádky

Tomaš Špidlík

Knížku mi doporučili pro bráchu asi před rokem na Arše a popravdě jsem ji brala docela rozpačitě. Spíš taková z nouze cnost - blížily se jeho osmé narozeniny, já už neměla kde koupit jiný dárek a tak jsem prostě čapla tohle. Navíc to tenkrát Aršák Jožka dost vychvaloval.

Bráchovi jsem popřála, čekala, až dárek rozbalí, ale kýžená radost se nedostavila. Napoprvé knížka prostě nezapůsobila. Nezvládl ani přečíst bez problémů nadpis, obrázky byly černobíle načrtnuté... prostě nic moc pro netrpělivého kluka, jeho fantazii to nezaujalo. 

Ke knížce jsme se vrátili až teď a musím říct, že jsem z ní nadšená. Když se do příběhu začteme, zjišťujeme, že mají velkou hloubku, ovšem snadno dětem pochopitelnou. Ikdyž pravda, jsem si jistá, že mně osobně dávají ještě trochu jiný význam než bráchovi, ale tak je to asi u všeho, že dospělí to vidí jinak. 

Každopádně knížku vřele doporučuju - nenechte se odradit černobílou grafikou a zdánlivě těžkým obsahem. 

Malý princ v nás

Mathias Jung

Tuto malou útlou knížečku jsem dostala od své biřmovací kmotry na Vánoce a měla jsem z ní (oprávněně) trochu obavy. Vypadala na složitější počtení, žádná románová četba před spaním. Jelikož Malého prince mám v maturitní četbě, prvně jsem se pustila do něj, což zpětně hodnotím jako dobrý krok, jelikož se knížka Malý princ v nás odráží od témat z Malého prince, je dobré jej znát. 

Po přečtení Malého prince od de Saint-Exupéryho jsem se tedy pustila do knížečky psychoterapeuta Mathiase Junga a ano, velmi mě donutila přemýšlet. Je to knížka, která rozvíjí témata a myšlenky z Malého prince, ale i politiku a problémy doby, ve které tohle dílo Exupéry psal. Doporučuji všem, kteří se chtějí hlouběji zamyslet nad posláním Malého prince. 

Žítkovské bohyně

Kateřina Tučková

O téhle knížce toho hodně kolovalo, hodně toho bylo řečeno i odvysíláno a mě na ni navnadily dvě osoby. Nejdřív kamarádka v létě se mě ptala, zda jsem ji četla a pak si ji půčila a četla maminka od přítele. Tak jsem tedy šla do naší knihovny, zapsala jsem se do pořadníku (byla jsem nějaká pátá v pořadí, takový byl o ni zájem) a asi za tři měsíce jsem se dočkala a pustila do čtení. Hlavní dějová linka je jasná. Na Kopanicích, v regionu kolem Starého Hrozenkova, v Bílých Karpatech, na hranici se Slovenskem, žily od pradávna ženy, které uměly bohovat. Šlo o umění léčit pomocí bylinek i znalostí lidského těla, ale také pomocí zaříkávání. Většina bohyň využívala svoje schopnosti k tzv. bílé magii, jen výjimky k černé. Bohyně, světe div se, všechny věřily v katolického Boha, chodily do kostela a právě všechno jejich čarování vycházelo z víry v Boha.

Možná už teď si někteří říkáte, co to je za výmysl, jenomže problém je v tom, že román je inspirovaný skutečností a z velké části podle pravdy napsaný. Co je na knížce nejzajímavější je, že žítkovskému bohování se snažily přijít na kloub nebo ho odstranit různí lidé, bohužel co nedokázali nacisté, zvládl komunismus. 

Ať tak či tak, pokud vás tato knížka zajímá nebo nadhozená problematika zajímá, rozhodně si to přečtěte. Stálo to za to.