Dnešní článek bude vysoce skepticky filozofický a vysoce depresivní, tedy pokud se přes stávající skepsi nevypíšu do optimistických výhledů. I to je možné, ale zaručit to nemůžu, tak to pro jistotu píšu dopředu, abych varovala všechny slabší povahy.

Být animátorem je dřina. Děláte zadarmo job, který nikdo jiný dělat nechce, protože za vámi nejsou žádné hmatatelné výsledky. Nemůžete ukázat žádný seznam, kolik duší díky vám přišlo častěji do kostela, nemůžete zaručit, že jediný z těch lidí, kteří na vaši akci přišli, si z ní něco vzal. Děláte pro druhé a často vás nikdo neocení. Je to boj s větrnými mlýny.

Chodíte za mladými a nabízíte jim akce, společnou modlitbu a společné prožití víry. Jako by o to u nás nikdo nestál. Mezi nejčastější výmluvy patří promiň, na tohle já moc nejsem, promiň, na tohle se necítím, promiň, už tam mám něco jiného. Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby to samé řekl Pán Ježíš. Nejradši bych všechny ty lidi profackovala, zařvala jim do uší - copak to nechápete? On se kvůli nám obětoval, On se kvůli nám nechal ukřižovat a my se tady vymlouváme, že na tohle moc nejsme!!!
Jenomže neřvu. Odpovídám jasně, chápu, není to pro každého. Měj se hezky. Třeba někdy příště. Ne, nezlobím se...

Po každé takové frázi je mi do breku a moje animátorské sebevědomí jde do háje. Přála bych si, aby moji vrstevníci zažili touhu po živé víře, po jejím sdílení a společném prožívání. Ještě před deseti lety tu byla generace, která žila. Fungovalo u nás spolčo, schóla, ministranti. Jezdili společně na světová setkání mládeže, prožívali spolu duchovní obnovy a modlili se. Na fotkách z tehdejší doby poznávám nynější mladé rodiče, čerstvé třicátníky jak v obrovské skupině vyjíždí z malého jihomoravského městečka, s českou vlajkou v ruce, vstříc novým zážitkům. Bylo jich tenkrát kolem třiceti, čtyřiceti jenom z Kyjova, co se aktivně účastnili akcí pro mládež.

Je měsíc před ukončením registrace na SDM v Krakově za zvýhodněnou cenu a za celý kyjovský děkanát je přihlášeno 6 lidí. Šest rozkvétajících růží mezi povadlými, uzavřenými poupaty. 

Chodím, nabízím, přemlouvám, obepisuju... a setkávám se stále a stále s odmítavými postoji. Říkám si, jestli má moje snažení vůbec smysl, pak se ujišťuju, že má. Že někdo to musí dělat, že každá snaha dobrá, že nikdy nevím, kdy zrovna se někdo chytne nebo na koho to bude mít vliv třeba později. Stejně je to hrozně deprimující. Děcka se vymlouvají, že to není nic pro ně a přitom jde jen o to, aby chtěli. Aby chtěli otevřít brány svých srdcí a aby pozvali do svého nitra toho, který dle jejich slov ,,není nic pro ně".

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.

Třeba jednou, za deset let, vyroste nová generace, která na tom bude líp. Která se i v tom našem malém zaprděném městečku bude chtít scházet a prožívat víru společně. Modlím se za to. A modlím se i za stávající mladé, protože nic jiného mi vlastně nezbývá.

Pán dává, Pán bere. A já musím s pokorou přijímat.

PS: Přeci jenom to bude mít trochu optimistický konec. To bych nebyla já, abych to nechala celé takhle skepticky vyznívat. Chci ještě dodat, že animátorství není jen dřina. Je to i velká radost. Velká odpovědnost a radost. Radost pracovat pro toho nejlepšího šéfa na světě.