Za poslední dny jsem toho na Signály moc nenapsala a důvod je prostý - mám pocit, že ani kdyby byly tři Elišky, pořád bych nestíhala vše, tak jak mám. Blíží se maturita, takže ve škole je na nás docela tlak, k tomu shánění informací o oborech na VŠ a přijímacích zkouškách na ně (vypsat správně přihlášky mi také zabralo nějaký ten čas), do toho práce o víkendech, schůzky s animátory (blíží se děkanátka, takže plánujeme o sto šest), schóla, schólička, orchestr... Jsem prostě v jednom kole. Ale! Cítím se dobře, plná energie a tak jde všechno nějak zvládnout. S pomocí Ducha Svatého se sem tam i něco povede, což člověka nabije energií a já tak můžu jet naplno dál.

V poslední době jsem narazila na jeden článek, který mně v mém rozhodování o budoucnosti také moc nepomohl. Naopak po jeho přečtení (najdete ho zde) mi začalo hlodat v hlavě ještě o dost víc červíčků. Autorkou článku je gynekoložka Helena Máslová a hovoří o ženských problémech s neplodností a jejich příčinách. V několika věcech s ní naprosto souhlasím - například co se týče zbytečné délky studia.
Na dnešní ženy je velký tlak - máme mít dobrou práci, která nás naplňuje a je placená tak, abychom nebyly na nikom závislé; máme být perfektními manželkami, které čekají na své muži s uklizenou domácností a teplou večeří na stole; máme být skvělými matkami, které věnují dostatek času svým dětem tak, aby cítily naši lásky a zároveň měly dostatek prostoru rozvíjet své schopnosti. Je to prostě boj a najít vhodnou rovnováhu mezitím je velmi těžké. Abych měla dobrou práci, musím mít dobré (dlouhé) vzdělání. Po dlouhém vzdělání musím mít nějakou praxi a v práci se zaběhnout. Při dobré vůli začínám ve třiceti myslet na první děti. Není to pozdě? Takový životní směr se mi vůbec nelíbí a rozhodně se jím nemíním vydat. I vy si článek můžete přečíst a zamyslet se.

Dalším podnětem k přemýšlení byl pro mě rozhovor odvysílaný stanicí DDTV s knězem Markem Orko Váchou (najdete ho zde). Naprosto upřímně? Odzbrojil mě svou otevřeností. Doteď jsem měla svůj (ano, lehce naivní) pohled na věc a to ten, že všichni kněží jsou s celibátem ztotožnění. Jasně, není to jednoduché, ale je to volba. V poslední době velmi uvažuji nad kněžstvím a nad kněžími samostatnými. Muži rozhodnutí sloužit Bohu celým svým životem mě fascinují. Jak velká je asi jejich víra? Já osobně docela často pochybuji a pak vidím kněze, kteří zasvětí svůj život něčemu tak nehmatatelnému, lidským smyslům nezjevenému. Tehdy si říkám, že Bůh prostě musí být. Už kvůli nim samotným. 
Právě kvůli těm mužům, kteří teplo rodiného krbu mění za studené zdi fary, kde často jediným společníkem bývá kaplan (v tom lepším případě). Kněžství (i s celibátem) si neskutečně vážím.
Modleme se za ně.