Dnes mi psal můj přítel, že večer stráví objednáváním dárků pod stromeček. Musela jsem se v duchu pousmát - Vánoce jsou totiž jediným termínem, na který během roku není schopný zapomenout. Musím se s vámi podělit o jeho zapomnětlivost. Dovedl ji totiž do naprosté dokonalosti :)

Celý rok básní o tom, jak vymyslel, co dá taťkovi k narozeninám - že něde v Obi nebo kde mají parádní štípačku na dřevo. Jedno letní nedělní ráno jsme spolu posnídali a že mě jako zaveze domů. Už jsme seděli v autě před barákem, když ze dveří vyběhla jeho mamka - ,,Sss, Staňo, víš o tom že taťka má dneska narozeniny?"

,,Jasně, vím, na to bych nezapomněl, odpoledne mu přejem přece..."

Zabouchl za sebou dveře do auta, otočil se ke mně a povídá - ,,Myslíš, že mají v Obi otevřeno i v neděli? Cestou od tebe se tam musím stavit..."

Mám pocit, že víc už jsem mu to já z mojí stranu ulehčit nemohla. Narodila jsem se na jeho svátek - to by si tedy mohl pamatovat lehce (ikdyž není to tak dávno co v autobuse diktoval vedoucímu výpravy moje datum narození a přehodil den a měsíc), takže mu k zapamatování zůstal ,,jen" můj svátek. Pro jistotu už tak 14 dní dopředu vysílám signály, že se TO blíží. Tento rok to ovšem dovedl k opravdové dokonalosti.

Od rána nic. Vůbec nic. Ani zprávička, ani zavolání, jenom jakési rozpačité domlouvání, jestli se vůbec uvidíme nebo ne. Nakonec jsem mu tedy napsala, že jsem ochotná přijet já. Celý dne jsem měla na nic náladu a večer u něj to vyvrcholila. Pořád jsme se jaksi vadili... A o svátku ani zmínka. Rozhodla jsem se teda dál to neprotahovat a jet autobusem domů. Ještě před domem jsme se vadili, když v tom jsem viděla přijíždět autobus. Řekla jsem mu tedy čau a vydala se na zastávku, která je 10 m před jejich domem. V půli cesty jsem se otočila a ještě jsem k němu naštvaně zahučela:,,Jo a mimochodem, dneska mám svátek..."

To jste měli vidět, co následovalo. ,,Eliško, nejezdi! Počkej! Já pro tebe něco mám...ELIŠKOO... Já tě pak zavezu domů..." Lidi na zastávce se ohlíželi, co to je za povyk. Musela jsem se rozhodnout ve vteřině a ačkoli už v tu chvíli jsem se na toho mého ťulpase přestala zlobit, hrála jsem dál uraženou a odjela domů autobusem. Ať se v tom, hošan, taky trochu vysmaží.

Přijel následující den. S povadlou kytkou, kterou měl už dva dny doma ve váze připravenou k popřátí mi k svátku a s Merci v ruce. Musela jsem se smát. On to všechno doma měl nakoupené, nachystané... jen na to prostě v ten den zapomněl.

No kdo by tohle vymyslel?