Jeden můj přítel na facebooku sdílel článek našeho arcibiskupa otce Jana na téma homosexuálové a církev. Kdo by si chtěl článek přečíst celý, najde ho tu. Za sebe bych ráda zdůraznila pár vět z textu, se kterými obzvláště souhlasím. Ačkoli je článek o pastoraci homosexuálů, mě zaujal i tak nějak obecně.
Na facebooku se pak strhla pod článkem zajímavá diskuze s jasným vyústěním do jedné jediné otázky - Kde bere církev právo kázat lidem, co mají dělat, když přímo v ní je spousta hříšníků? K tomu se ale ještě dostaneme :-)

Hned na úvod otec arcibiskup píše: ,,Kdo přijal Krista jako svého Spasitele, jistě se nestal hned dokonalým, může se potácet v různých slabostech a poutech, ale jeho zásadní zaměření směřuje ke spáse.... Nechá se Kristem vést a formovat. Uznává, že to není lehké a že dělá chyby, kterých lituje, prosí o jejich odpuštění a snaží se polepšit. Nežádá však od Krista, aby měnil pravidla." Jasné jak facka. Přijímám Krista se všemi pravidly. Věřím v Něj a věřím tedy, že to, co po mně žádá, je správné. Jsem ale obyčejný člověk, hříšník, na kterého je toho někdy moc. Jdu proto ke zpovědi, vyznám své hříchy, věřím, že Bůh mi odpustil a že oceňuje mou snahu. Jdu na to tedy znovu a znovu zkouším žít tak, jak se má.

,,Ale pomoci je možné jen tomu, kdo o ni skutečně stojí, kdo hledá cestu podle Krista a nechce, aby církev měnila Bibli." Tedy pokud mám problém, musím se smířit s tím, že mám problém a nejde o to, aby někdo změnil pravidla, která svým jednáním porušuji (nebo aby byl statut mé situace změněn z ,,máš problém" na ,,omyl, chovej se tak dál, vše je vlastně v pořádku"),  ale jde o to, abych se já začal podle pravidel řídit.

,,Všichni lidé jsou povoláni k lásce, ale ne všichni k manželství." Krutá pravda, která být krutou nemusí. Pokud se dostane člověku milosti objevit své skutečné povolání. Křesťan věří, že oddáním se do Božích rukou tuto svou cestu nalezne.

Teď někdy je ten správný čas na otázku, která v diskuzi vyvstala. Počkat, počkat, počkat! Kde bereme jistotu, že církev má pravdu? Že má právo hlásat jakési Boží pravdy? Jak může církev hlásat, aby se homosexuálové vzdali svých tužeb, když mnohdy sami katoličtí kněží nedokáží ovládnout své pudy? Když sami členové církve dospěji k názoru, že církev nemá pravdu a jednají v rozporu s tím, s čím se dřív zavázali ztotožnit? Argumentující protistrana vytáhla do diskuze jako triumf tenhle článek Řada kněží tají přítelkyně a děti, který mně osobně přijde naprosto jednostranně útočný a nechutný. Kde je novinářská objektivita?? Proč tam nemluví někdo z pozice zastánce celibátu a církevních nařízení? To ovšem v tuto chvíli není podstatné, článek je jaký je a teď jde o reakci na nadhozený názor. Dle protistrany může církev kázat, co jak má být jedině a pouze tehdy, až sama bude dokonalá a bez viny. Chrmpf.

Spousta lidí si to tak myslí a já se nepřestávám divit, jak si to můžou takhle v hlavě sesumírovat. Ono je to asi jednoduché, přehlédnout po staletí fungující systém, tisíce živoucích důkazů, že na tom něco bude a najít zbloudilé ovečky jako důkaz toho, že je to vlastně vše postavené na hlavu. Já to vidím takhle:

V historii lidstva neexistuje organizace, která by byla podle teorie ,,bez viny může kázat" oprávněna ke kázání. Jenže ono tu nic lepšího než církev není. Ba dokonce, troufám si říct, že církev opravdu oprávněna ke kázání je. Každá pozemská organizace je tvořena lidmi a součástí lidství je už od dob Adama a Evy svádět boj se satanem. Církev není tvořená dokonalými bytostmi (jen a pouze anděly), aby byla sama bez hříchu. Církev je tvořena hřišnými lidmi bojujícími se svými vášněmi, touhami... se svými pokušeními. A i tak má právo kázat. Protože to, co káže, má Božský základ v Bibli, v evangeliích, v tradici neomylnosti papeže.  A na rovinu, kdo jiný než církev by kázal? 
My sami jsme ratolesti církevní révy a my sami můžeme ovlivnit, jak se na církev pohlíží. Možná by to chtělo méně posuzování druhých a jejich selhání a naopak více lásky a shovívavosti k nim. Pak také asi více soustředěnosti na vlastní život, za ten totiž máme prvotní odpovědnost. A možná, že pak, až sami dokážeme žít dle Kristových pravidel, možná že právě tehdy se najde někdo, kdo řekne:,, Spousta jich selhalo, ale podívejte na něj, tenhle je živým důkazem toho, že církev má i se svými pravidly přece jen v dnešním světě svůj smysl."

 

Na závěr ještě jednou slova olomouckého arcibiskupa z úvodu článku:

,,Kdo přijal Krista jako svého Spasitele, jistě se nestal hned dokonalým, může se potácet v různých slabostech a poutech, ale jeho zásadní zaměření směřuje ke spáse. Jeho prioritou je nebe. Jako racionální člověk na cestě k nebi užívá všeho, co mu pomáhá k dosažení cíle, a odmítá vše, co ho od cíle odvádí. Nechá se Kristem vést a formovat. Uznává, že to není lehké a že dělá chyby, kterých lituje, prosí o jejich odpuštění a snaží se polepšit. Nežádá však od Krista, aby měnil pravidla."