Dnes jsme měli se schólou zkoušku na svatbu. Je to svatba holky, kterou vlastně ani neznám, ale byla na svatbě, kde jsme zpívali a líbili jsme se jí a že jestli bychom nemohli zpívat i jim... U nás je to tak, že schóla zpívá jen svým členům nebo velmi dobrým známým - což se mi moc nelíbí. Nevěstě nedalo moc práce ukecat mě k tomu, abychom zpívali i jim. Miluji zpívání na svatbách.

Dva lidé stojící před Bohem, slibující si věrnost v dobrém i ve zlém - nedokážu popsat jak jsem šťastná, když i já mohu přispět svou trochou do mlýna. 

Hudba není jen tak ledajaká záležitost. Hudba umí lidem vstoupit až do samého nitra, umí ovlivnit to, jak se cítíme... a pokud já můžu pomoct k tomu, aby jejich přijetí svátosti manželství bylo nezapomenutelné a silné... co víc v tu chvíli můžu chtít?

Jasně, nevěsty bývají dojaté už tak z principu. Velký den, spousta stresu, kupa lásky, zblázněné hormony... my ženské to tak prostě máme. Ale však co si budem - svatba nenechává v klidu ani ženicha ani kterékoli jiné přitomné svatebčany. Však co je víc než dojatá nevěsta se slzami v očích a úsměvem na rtech, když slyší první tóny písně v našem podání?

Díky Ti Bože za svátosti, které můžeme z Tvé ruky přijímat.

Díky Ti Duchu svatý za dar hudby.