Nevěřím, že lidské srdce nepotřebuje přítele. A stejně tak nevěřím, že kněžské srdce nepotřebuje přítele. Samozřejmě, je tu ten nejhlavnější přítel, ten, kterému se žádný lidský nevyrovná, ten, který zachraňuje, naslouchá, léčí i těší. Přítel s velkým P.

Člověk ovšem není samotář. Je stvořen pro společenství, pro naslouchání druhému, pro rozjímání nad jeho slovy. Někdy je potřeba slyšet důraznou kritiku, jindy zase, že jednáme správně. 

Sami kvůli sobě toužíme slyšet, že jsme někomu přítelem. Že jsme dobrým přítelem tomu, kdo je dobrým přítelem nám. Není nad to, když vás přítel podpoří. A není nad to, když mu to vy vrátíte. 

Aby ale k přátelství došlo, musí být nejprve důvěra. Otevřít druhému svoje bolesti i radosti ve víře, že ho to zajímá. Je nutné důvěřovat druhému, že ví, kde jsou hranice.

Píšu tyhle řádky, obecně o všem a zároveň o ničem, a přitom se za nimi skrývá zcela konkrétní příběh konkrétních lidí. 

 

Ten druhý si k sobě pustil přítele až moc blízko a pak se zranil. Hodně toho vím a stejně to není dost na to, aby už mi konečně důvěřoval. O nic víc nestojím. Jen o tu jednu důležitou věc, která pořád chybí. A možná to není jen kvůli mně. Samozřejmě by mě to neuvěřitelně potěšilo, kdyby se odvážil znovu důvěřovat, ale jen o mě tu nejde. Jde především o něj. Myslím, že by se mu neuvěřitelně ulevilo. Znovu někomu důvěřovat, znovu se oteřvít. Já bych ho totiž nezradila. Kvůli němu ne. Kvůli všemu, co si prožil a kvůli všemu, s čím dnes bojuje. Nemohla bych na něj naložit víc. Víc už by toho nesnesl...

 

 

 

Ach jo. Vztahy jsou tak zapeklité. 

Kéž by mi důvěřoval.