Věnováno památce Pavlínky C.

Chtěla jsem si to všechno sepsat, abych měla památku. Nenašla jsem na to čas, až teď, skoro půl roku po tom všem. Tohle je pro tebe, teto.

Určitě máte takové ty rodinné známé, kterým říkáte ,,teto, strýcu" a jejich děcka považujete málem za bratrance a sestřenice. Takový případ byli i oni. Rodiče a tři dcery přesně ve věku, v jakém jsem já a moje dvě sestry. Několikrát do roka jsme za nimi jezdili do jedné zapadlé dědinky 20 km od nás, v rodinném albu jsou stovky našich společných fotek. Chovali holuby, měli velké psy, velkou zahradu a za domem pole a les. Prostě něco uplně jiného než na co je zvyklá naše rodina z města, z paneláku.

Kolikrát jsme si hrály u nich v pokojíčku na Superstar. Nacvičili jsme písničky a pak jsme je rodičům předváděly v obýváku, kde oni seděli u kafe a debatovali. Pamatuju si, jak se natřásám na posteli u plakátu Miley Cyrus a soutěžím s písničkou ,,Pod tou skálou..."

Málokdy se k nám dostaly problémy rodičů. Prostě jsem věděla, že strýc vlastníma rukama postavil jejich dům, že mají finanční problémy, že ho srazil kamion a má sešroubované koleno... Informace chodily jen tak kolem nás dětí, až tak nás nedojímaly. 

Pak jsem časem přestala k nim jezdit, už jsem měla jinší starosti, s holkama jsem si až tak nerozuměla, stali se pro mě cizími lidmi.

Roky plynuly a problémy se zhoršovaly. Pořád to šlo ale tak nějak mimo mě. Za tu dobu se teta pokusila dvakrát o sebevraždu, podřezala se. 

Vždycky ji včas našli, zachránili, podstoupila léčení... Dcery se od ní odcizily, obviňovaly ji, manžel jí situaci neusnadňoval. Moc nevím, co se tam tehdy odehrávalo, ale teta nesla těžce, že jsou pořád ve špatné finanční situaci. Sama by se pro druhé rozkrájela. Začala dělat v domově důchodců, dřela tam, ikdyž sama vážila kolem čtyřiceti kilo. Tahala se s babičkama a dědečkama a ještě o nich stihla pěkně mluvit. 

Nejdřív jí umřela maminka. To byla křestní kmotra mojí maminky. Teta to těžce nesla, ale nebyl čas na smutek. Ještě tu byl její tatínek, celý život zvyklý žít s manželkou, bylo třeba se o něj postarat. Teta smutek a utrpení dusila v sobě, nikdy nedávala najevo, jak se trápí. Byla prostě jen hubená a s takovým smutným úsměvem se pořád starala o druhé.

Půl roku po mamince zemřel i tatínek a ona zůstala sama. Sama obklopená lidmi. Až později jsem se dozvěděla, jak jí chyběla láska. Měla kolem sebe manžela a tři dcery a stejně se cítila sama, nemilovaná, neschopná...

Znovu se dostala do léčebny a tentokrát to naše mamka nenechala jenom tak. Po skončení léčby, kdy tetu vyhodila z domu její vlastní rodina (manžel s dcerami), teta šla k nám. Byla jsem z toho nervozní, otrávená, rozpačitá.

Jak se k ní mám asi chovat. Neviděla jsem ji dva roky, pokusila se o sebevraždu, nemá se ráda... Chápala jsem ale mamčino rozhodnutí. Je potřeba, aby jí někdo pomohl. Ikdyž to budeme my, kteří sami máme problémů nad hlavu. Naštěstí ten týden byl taťka zase na cestách s kamionem, a tak teta byla dopoledne sama v našem bytě a odpoledne jsme se postupně doma ukazovali my, čtyři sourozenci, já nejstarší a pak i mamka, když přišla z práce. První dva dny jsem tetu skoro nezaznamenala, zařizovala si ubytování v Praze v klášteře, běhala po úřadech a já měla svůj program. za to dopoledne nevydržela sedět. Uklízela u nás, aniž bychom jí COKOLI řekli, naznačili a ještě se nám omlouvala, že něco neudělala pořádně, že nestihla vytřít podlahu nebo něco podobného...

Na první pohled byla příjemná, usměvavá jako vždy, tentokrát ale i odhodlaná bojovat. Bojovat o vztah se svými dcerami. Ve středu večer s ní mamka seděla v obýváku u nás, pily víno, smály se... Bylo vidět, že pro mamku je teta jedna z nejdůležitějších lidí na světě a že jí chce pomoct a dostat ji z toho.

Ve čtvrtek večer jsem se k jejich dalšímu dýchánku připojila i já. Teta vykládala o léčebně. O tom, jak hrála s gemblery Člověče, nezlob se, jakou měla radost, když je porazila. Vyprávěla o tom, že si vede deník a že by ho jednou chtěla vydat. Opravdu vypadala v pořádku, odhodlaná bojovat. Tentokrát svůj boj vyhrát.

V pátek přijel náš otec. Teta měla sbaleno, bála se ho. Kvůli němu od nás odešla. Nechtěla otravovat, nechtěla být navíc. Než jí vyřídí ubytování v klášteře, že se tedy do té doby vrátí domů. 

Její prostřední dcera měla narozeniny, těšila se, že jí dá dárek, že ji uvidí. Ona ale vzkázala, že ji nechce vidět a že dokud bude máma doma, ona bude u svojí tety - sestry svojí mamky. Pamatuju si, jak teta od nás odchází. V bundě, kterou jsme jí dali. Řekla, že v životě hezčí neměla. Byla z ní šťastná. V té bundě, se čtyřma igelitkama v ruce, zavírají se za ní dveře do výtahu. Všechny nás poobjímala, plakala. My taky. Za ty dva dny mi přirostla k srdci. A najednou mě přepadl pocit, že ji vidím naposledy. Že to tak určitě je, ale zároveň jsem s tím pocitem bojovala. Chtěla jsem věřit, že to zvládne. Chtěla jsem si ji zapamatovat, jak se za ní zavírají dveře, ona nám mává... Ten obraz mám pořád v hlavě.

Myslím, že to tetu dorazilo. Že ji nechce vidět vlastní dcera.

Ráno nám volal její manžel. Jestli nevíme, kde je. Při obědě volala policie. Zmizelo jejich auto, alkohol a prášky, která teta brala. Zůstalo jen vyloupané plato.

Spustili pátrání. Večer jsme měli schůzi animátorů. Chtěla jsem se za tetu pomodlit a tak jsem se slzami v očích vysvětlovala, co se stalo. Modlitbu vedl náš kaplan pro mládež. To, co vykládal, bylo mi uplně cizí. Najednou bych byla radši, kdyby prostě řekl ,,prosíme Tě Bože za ni" a ne ten jeho sáhodlouhý proslov o tom, aby byla zdravá, aby zvládla návrat do života...

V neděli odpoledne volali. Našli ji mrtvou v autě. V lese 15 km od jejich domu. Snědla prášky, zapila je alkoholem a odjela do lesa, aby ji nikdo nenašel. Ležela mrtvá v autě ještě jeden celý den než ji v neděli našel myslivec.

Víte co, já to věděla už jak se za ní zavíraly dveře ve výtahu, že ji vidím naposledy. Ale nedokázala jsem nic říct, vzít ji za ruku a nechat ji u nás.

V pátek byl pohřeb. Mši za ni sloužil její bratr, kněz. Stejně jako odsloužil mši za svou maminku, odsloužil ji i za svou sestru. Neuběhl ani rok. Sílu, kterou měl, aby dokázal vést mši... tu musel dostat od Boha. Jinak si nedovedu představit, jak to mohl zvládnout.

Byl to velký pohřeb. Spousta mnichů, kněží a v čele právě její bratr. Plný kostel lidí. Zpívaly dvě jeptišky s kytarou, nevím, odkud tetu znaly. 

Tolik lidí... a nikdo jí nedokázal pomoct. 

A vepředu její rodina. Její rodina, která ji vyhnala z vlastního domu.. Teď tam všichni seděli, brečeli, litovali. Bylo to těžké především pro ně, nemáme právo je soudit.

My s mamkou jsme byly vzadu. 

Asi to tak všechno prostě mělo být.