Projíždím tak blogy, promítám si v hlavě události posledních dní (a že jich bylo nemálo) a stále hledám nějaké téma k dalšímu článku... až konečně! Mám ho :) A bylo přímo před nosem!

Od minulého úterka mám první prázdninovou brigádu v životě. Teda, brigádu, sice lepší jak nic, ale tohle je spíš dobrý skutek z mojí strany - zabité celé prázdniny za docela malý peníz. 

Súsedě v práci řekli, že ji po mateřské vezmou buď v červenci, nebo vůbec. Co s malým, když do školky nastupuje až v září?!? A tak jsem je napadla já, nejstarší ze čtyř sourozenců (jakási záruka), co to má k nim do bytu dva metry (ode dveří ke dveřím).

V úterý jsem nafasovala klíče a k tomu malého Kubu za krk. Řeknu vám, po zkušenostech s mým sedmiletým hyperaktivním bratrem je tříletý Kuba procházka růžovým sadem.

Kupříkladu - jsme u nás v bytě, vařím si oběd, Kubík si hraje s hračkama. ,,Kubíku, za chvilku se půjdeme napapat k vám, ano?" Než stahnu z plotny kastrol, Kuba má SÁM OD SEBE uklizené hračky a čeká nachystaný u dveří. Nechápu.

Bráchu aby člověk nespustil z očí, dýchal mu za krk a neustále ho napomínal, kontroloval... s Kubíkem je to, troufnu si napsat, nuda. Pozor, netvrdím, že bych měnila. Brácha je prostě brácha, pipláme si ho, vychováváme, každý pokrok oslavujeme, jen je to neuvěřitelný rozdíl. Kuba poslouchá opravdu na slovo.

Neuvěřitelně vítá čtení před spaním! Po obědě ho dávám spát a tak jak se snažím u bráchy (čtení je základ!), číst mu pravidelně, zavedli jsme to i s Kubíkem. Umývám nádobí po jídle, on už je v pyžamu, čeká v postýlce a volá:,,Čítat! Čítat!"

Z toho mám opravdu radost...