Život na křesťanské koleji má jednu nespornou výhodu - skvělí spolubydlící. Eliška mě minulý týden oslovila, jestli se s ní nechci podívat na film Skrytá čísla a protože Eliščiny filmové tipy bývají zárukou kvality, domluvily jsme se na pondělní večer. Před chvílí jsem vešla do svého pokoje a jako obvykle si utírám oči od slz. Skrytá čísla byly opravdu skvělým zážitkem a navíc mě donutily přemýšlet.

70. léta 20. století v Americe. Pokud jste afroamerické rasy a k tomu ženského pohlaví, váš život je dost komplikovaný. Máte vyhrazená místa v autobusech, svoje vlastní oddělení v knihovně, svoje vlastní toalety. Ne proto, že jste VIP. Proto, že jste colored. A nikoho nezajímá, že vám to komplikuje život nebo že snad po něčem toužíte nebo dokonce máte city. Skrytá čísla jsou filmem natočeným podle skutečného příběhu tří amerických černošek, které měly v hlavě a bojovaly za svá práva. Za právo mít stejnou příležitost jako bílí. Díky tomuto filmu jsem si uvědomila jednu věc - zatímco padesát let znamená ve vědě nebo průmyslu neskutečný obrat, padesát let v životě člověka znamená jednu generaci. Zatímco působily první počítače, televize a celkově technika ve filmu poněkud úsměvně a dnes už jsou věci úplně jinde, v lidském životě je to dost málo. Tehdejší lidé vychovávali dnešní společnost. A jestliže spousta z nich hustila do některých, že jsou vyvolení, zatímco jiní jsou kvůli barvě pleti méněcenní, pak to také ve spoustě z nich muselo zapustit kořeny nenávisti.

Nedávno skončilo období vlády prvního afroamerického prezidenta Baracka Obamy. Kolik lidí ho v 21. století v Americe nenávidělo jen pro to, že je černý? Neznám statistiky, ale bojím se, že dost. Nikdy na mě nedýchla atmosféra rasismu tolik jako z tohoto filmu. Když si uvědomím, že poslouchám hudbu 70. let... přitom ve stejné době byly tak moc aktuální otázky rasismu, je to pro mě skoro až neuvěřitelné. Člověk má pocit, že otázka rasismu byla vyřešena vítězstvím severu ve válce proti jihu a ono houby s octem. Myslím si, že nemáme ani ponětí o tom, jak je to v Americe ožehavým tématem i dnes. 

Poznatek z filmu č. 2. Jste mužem ženy, která má sny a jde si za nimi. Někdo by ji klidně mohl označit za nezodpovědnou a sobeckou, když přichází z práce večer a pak míří do večerní školy proto, že chce být první černoškou, která získá titul ze školy pro bílé místo toho, aby chystala večeři a kontrolovala dětem úkoly. A vy místo toho, abyste si ,,zjednali v domácnosti pořádek"... ji prostě milujete. Manželům těchto žen nebylo věnováno ve filmu příliš prostoru, ale z toho, co divák vidí, musí nutně usoudit, že ti chlapi by zasloužili metál. Metál za to, kolik mají pochopení a lásky pro své unavené ženy. 

Nechci tady polemizovat nad tím, jaká je úloha ženy, jestli u plotny nebo dělat kariéru. Tohle téma neobsáhly větší mozky než jsem já. Myslím však, že jde o to, mít protějšek, se kterým zvládnete všechny situace, které vám život připraví.

 

Díky za vás chlapi. Za vás opravdové muže, kteří jste tu pro nás, ať už jde všechno podle představ nebo ne. Díky za vás, co bojujete a nevzdáváte vztah, ikdyž by bylo daleko jednodušší z něj odejít. Díky za vás, kteří podporujete své ženy v tom, aby byly inženýrkami v NASA. Díky ale i vám, kteří nám dáváte pocit, že uvařit vám večeři bylo stejně důležité jako vyslat raketu do vesmíru.