Dlouho jsem na blogu nepublikovala něco osobního. Tento víkend byl ovšem nabitý skvělými rozhovory a zážitky. Zúčastnila jsem se V. Arcidiecézního fóra mládeže na Velehradě, a tak mám pro jednou zase o čem psát.
V týdnu mi volali z Centra pro mládež, abych se stala moderátorkou jedné ze skupin. Výzvu jsem přijala, ikdyž jsem se nikdy sama fóra mládeže nezúčastnila - byla to tedy pro mě premiéra a hned v roli vedoucího skupiny. Páteční večer ještě nebyli na místě všichni delegáti, a tak naše skupinka skládající se z děkanátů Uherský Brod, Veselí nad Moravou a Kyjov byla poměrně malá, mohlo nás tam být lehce přes deset mladých. To ovšem neubralo na kvalitě diskuze a už ten večer jsem si říkala, jak vděčná za svou účast na fóru jsem. Fórum mládeže jako takové často budí rozpaky především proto, že z něj nevzniká žádný konkrétní čin. Mladí prostě diskutují, to, na čem se usnesou sepíší do memoranda, to se přečte v kostelích a tím to končí. Dějiny se nepřepisují, nevznikají převratné objevy. Ale vzniká diskuze. A ta je minimálně pro ty dvě stovky účastníků nesmírně přínosná.
Slyšíte, že i jiným záleží na tom, co se v církvi děje, že druzí mají stejné, menší či větší problémy jako vy, že se nevzdávají a že za život v církvi jsou vděční. Často to v naší farnosti vypadá, že jediná cítím odpovědnost za dění kolem sebe a cpřipadám si jako mimozemšťan, když chci aktivně přispět svou trochou do mlýna. To občas vede k pocitům sebelítosti nebo to tvrdě sráží na kolena. A pak přijdete na fórum a slyšíte mladé vyznávat nejen víru v Boha, ale i v církev. Mnohokrát zaznělo, že je někdo vděčný svým rodičům za výchovu k víře či vedoucím schóliček či spolčí za možnost sdílet svou víru ve společenství. Tak mě potěšilo, že je nás takových mimozemšťanů více :)
Rozhodně zajímavá byla sobotní ,,diskuze" s otcem arcibiskupem Janem, kdy odpovídal na naše (předem sepsané) otázky a to dost otevřeně. Cítila jsem z něj upřímný zájem odpovědět nám, jak nejlépe umí, čehož si moc vážím.
V sobotu večer jsme byli také v kavárně s naším kaplanem pro mládež a dnes jsem potkala v Olomouci na náměstí jednoho kněze od nás z děkanátu, který mě na II. stupni učil náboženství. Doteď mám docela výčitky, jak jsme ho trápili a ani za mák nešetřili, tak mě dost potěšilo, když mě také pozval na kafe. Měl s sebou malé ministranty, které vzal do Olomouce na výlet, takže jsme byli pro návštěvníky cukrárny nejspíš docela zajímavá skupinka - kněz, mladá dívka a tři kluci.
Pocit z celého víkendu? Dost těžko popsatelný, cítím se tak, jako bych celý víkend provykládala s lidmi, kteří mají stejné cíle a stejné sny. Občas máme rozdílné představy o cestě, ale cíl je stejný. Díky Bohu za to.
PS: Napadla nás docela zajímavá myšlenka. Často se řešilo vzájemné nepochopení kněží a mladých a co s tím. Tak už jsme to s holkama vyřešily. Vydáme příručku pro kněze ,,10 rad kněžím aneb jak najít společnou řeč". Myslím, že to bude bestseller.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.