Asi před dvěma měsíci jsem byla na přednášce bývalého narkomana a musím říct, že jeho svědectví bylo neskutečné. Kam až člověk nechá dojít závislost, když s drogami neskoncuje včas, známe všichni z obecných příkladů a poučení, ale naživo je to ještě trochu jinší. Dokonce to svědectví bylo tak silné, že jsem ho nedokázala hned zpracovat. Přistihla jsem se, že se zájmem poslouchám vyprávění člověka, jako by mi pouštěl film, ale neuvědomuji si, že to ON to všechno prožil a že to jsou JEHO životní osudy. Z vyprávění asi nejvíc vstoupil do popředí fakt, že ,,trávou" to všechno začalo. Jak se většina uživatelů marihuany uklidňuje, že je to jen lehká droga a že s tím můžou zkoncovat, kdy chtějí, tak to ve většině případů tak lehké není. Marihuana je něco jako vstupní brána do drogového světa a pokud tuto bránu zavčasu nezavřete a klíč připoutaný k těžkému kamenu neodhodíte někam do rybníka, tak jste na přímé cestě k závislosti. 

Dnes jsem se na brigádě seznámila s klukem, který mi u společného oběda s pokřiveným úsměvem na rtech prozradil, že ho z práce vyhodili kvůli pozitivnímu testu na amfetaminy a že si občas dá jointa - teda občas, od té doby, co si, cituji, vypěstoval vlastní kytičku, si jej dopřává každý den - nebo hašiš. Málem mi vypadla vidlička z ruky. Proti mně sedí obyčejný, docela milý, dvacetiletý kluk, který očividně žije v úplně jiné realitě než já. Bylo mi smutno. Nejparadoxnější na tom je, že jsme si vlastně docela pěkné popovídali. O rozdílných světech, možnostech a realitách různých lidí... jako bychom řešili běžný společenský problém a ne problém jednoho z nás. 

Ptala jsem se ho, proč to má za potřebí, jestli si uvědomuje všechna rizika a kam plnou parou směřuje. Odpověděl mi, že si dá jointa, protože je to fajn relax po náročném dni. Naprosto vážně mi řekl: ,,To je úplně normální. Vždyť si ho občas dají všichni." Snažila jsem se mu nastínit, že v mém světě tohle normální není a že jemu to přijde normální jen proto, že se pohybuje v daném okruhu lidí, ptala jsem se ho na jeho koníčky, zájmy... Z celého rozhovoru nakonec vyšlo, že si s lidma ve svém okolí moc nerozumí a že je tedy fajn, když si dá jointa nebo něco silnějšího a rozumí si pak alespoň s těmi, které potká v klubu. Jinými slovy - můj život je bída, nemám sílu na tom něco změnit a přehlížím, že to jde jinak. 

Bylo mi tak strašně smutno, jak jen člověku může být, když vidí, že jeho slova vyjdou naprosto vniveč, když cítí bezmoc a tuší, že tohle dobře nedopadne. 

Filipe, modlím se za tebe.