A zase ta čistota. Téma tolikrát omílané a přesto ne všichni mají jasno. Minulé pondělí jsem byla u zpovědi, následně na mši svaté a pak ještě na přednášce manželů Kvapilíkových, kdy pan Martin Kvapilík je zároveň autorem série knih Proč. Samozřejmě že průběh přednášky se motal hlavně kolem vztahů a předmanželské čistoty, což jsem dost potřebovala slyšet. 

Už odmala jsem se pohybovala ve společnosti spíše starších lidí než jsem já sama, a tak jsem byla na svůj věk (snad to nezní moc troufale) poněkud vyspělejší než mí vrstevníci. Když mi bylo 15 let, měla jsem jasno v tom, co čekám od případného vztahu a především v tom, jaký by měl být můj partner. Hodnoty jako věrnost, láska, úcta, kladný vztah k dětem, chlapáctví ve smyslu toho, že by si muž měl umět poradit s každou poličkou, rovnocennost ve vztahu, pracovitost... jsem vyžadovala naprosto nekompromisně. Věděla jsem, že mám docela vysoké nároky, ale také jsem věděla, že nehledám kluka na chození, ale adepta na manželství. Když se pak jeden takový objevil, který splňoval všechny moje podmínky a k tomu byl ještě věřící, uměl mě rozesmát a i fyzicky se mi líbil, okamžitě jsem cítila, že to je ON. Byl o šest let starší, což je asi dost logické vzhledem k mým požadavkům. 

Začali jsme spolu chodit a docela brzy také spát. A tady se dostáváme k tomu, že přeci jen v těch 15 letech jsem nebyla úplně ve všem vyspělá. Sice jsem věděla, že chci být s věřícím klukem, ale už jsem moc neřešila, na jaké ,,duchovní úrovni" jeho vztah k Bohu je. Zatímco já jsem za ty čtyři roky, co jsme spolu, duchovně dost vyrostla, on se zasekl a nikam neposunul. Jsem zástupkyně za děkanát, vedu u nás schólu i schóličku, pohybuju se v dění ve farnosti i na děkanátní úrovni... a tohle vše mě přirozeně dost mění. Proměnil se můj vztah k Bohu. Zatímco v 15 letech jsem věděla, že věřím v Boha, nevěřila jsem moc v církev. Měla jsem výtky proti některým věcem, které hlásá a byla jsem takový klasický věřící - nevěřící. Bůh ano, církev kdy se mi to hodí a pokud mě neomezuje. Dnes vím, že pozemská církev je samozřejmě světská organizace, tudíž se spoustou chyb a problémů, ale je zároveň i Boží organizací, Božím tělem. Ikdyž to není jednoduché, snažím se být dobrým křesťanem se vším co to obnáší. Jedna věc však pokulhává výrazně víc než ty ostatní - a to předmanželská čistota. Už dříve jsme se s přítelem rozhodli, že budeme žít v čistotě. Ale on jen kvůli mně a já proto, že se to tak má. To nejsou moc dobré důvody k tomu, aby dva, co se mají rádi, před Bohem obstáli. 

Po pondělní přednášce jsem však odhodlaná změnit náš vztah, restartovat ho. Jenomže opět narážím. Já jsem duchovně naprosto jinde než přítel. Co teď? Nechci se teď rozepisovat o tom, jak probíhá zastavení rozjetého vlaku, to snad někdy jindy. Jen chci napsat a chci aby to zaznělo - ve vztazích opravdu není kam spíchat. Když si vybíráte (a dle mého si vždy vybíráme, dlouhodobé vztahy nemůžou být založené jen na chvilkovém vzplanutí), myslete opravdu na vše a mějte jasno v tom, jak chcete období chození strávit. Mějte zvážené všechny možnosti a nastudovanou problematiku čistoty. Jestli se rozhodnete pro nebo ne, to je jiná věc. Ale musíte vědět všechna fakta, aby rozhodnutí mohlo proběhnout. Já se pro sex rozhodla aniž bych měla nějak více nastudovanou tuto problematiku. Postupem času se ta fakta stejně objevila, ale teď už je pozdě. Je daleko těžší přehodit výhybku a změnit trasu vlaku, který frčí v plné rychlosti určitým směrem. 

Dneska už by mezi mými kritérii na "adepta na manželství" byla i duchovní vyspělost. Přirozeně bych chtěla, aby muž byl tím duchovním vůdcem ve vztahu. Tím, kdo předá víru budoucím dětem. Když má být žena duchovní autoritou, je to daleko náročnější a vyčerpávající. Jenomže jak píše Antoine de Saint - Exupéry - navždy se stáváme odpovědným za to, co k sobě připoutáme. Já svého přítele miluji a on miluje mě. Asi mi tedy nezbude nic jiného než být opravdu tou hnací silou duchovního života já.