Když je člověk malý, přijde mu automatické, když se nějací manželé mají rádi. Jsou přece vzítí, jsou to maminka a tatínek, babička a děda, strýc a teta... prostě k sobě patří nějakou tajemnou silou, která se zdá samozřejmá. Čím je ovšem člověk starší a čím více poznává spletitosti vztahů na vlastní kůži, tím méně samozřejmé se mu zdá, když spolu nějaký pár vydrží desítky let a tím více obdivuje pevnost této lásky. A přirozeně ho zajímá, čím to, že ti dva spolu tak dlouho vydrželi.

Moji prarodiče mají k sedmdesátce a já často nad jejich vztahem přemýšlím. Nějakou dobu se mi zdálo, že ti dva jsou spolu teď už prostě jen pro to, že žít ve stáří sám je daleko smutnější než ve dvou. Je to jednoduše praktičtější - jeden navaří, druhý obstará práce kolem domu, ze dvou důchodů se přeci jenom táhne dům lépe než z jednoho a když už nic, tak se alespoň máte s kým hádat o kanál v televizi, což je vždy ta lepší varianta než civět na televizi sám. Někdy to vypadá, že je mezi nimi už jen vzpomínka na společná léta, jejíž pravdivost potvrzují syn a dcery a zase jejich synové a dcery. Stařecká nahluchlost přeruší proud hovorů, zvýšení hlasu dodá i těm málo slovům na nepřátelskosti a do toho už jen rutinní záležitosti běžného života. Takhle vypsané to působí velmi smutně, ale já čím dál tím více pozoruji, že mezi dvěma lidmi po tolika letech přeci jen něco zůstane.

Jsou to drobnosti, na první pohled ne tolik patrné narozdíl od něžných slůvek, polibků a letmých doteků, jak to bylo dříve, ale přesto jsou důkazem stále žijící lásky.

To, když děda napomíná babičku, aby něco snědla i ona sama a ne pořád poskakovala kolem ostatních.
To, když babička vyhazuje dědu z kuchyně a posílá ho do postele.
To, když děda veze babičku do města, aby následně přijela s něčím, co se dalo nakoupit ve vesnickém obchůdku.
To, když babička připravuje nedělní oběd a nechá dědu dělat bramborový salát - protože to je jeho výsostná specialita.
To, když se jindy drsný děda rozplývá nad dárkem pro babičku, který jsem připravila já, a ví, že to babičku potěší.
To, když babička mhouří oči nad dědovým popíjením vína a ví, že dnes to bude zase o něco těžší dostat dědu z kuchyně do postele.
To, když se děda motá babičce v kuchyni a vymýšlí nové recepty jako třeba kuře na pomerančích.
To, když babička následně po dědovém výpadu do kuchyně uklízí věci na své místo.
To, když je to na nich i po letech vidět, že ti dva se prostě mají rádi. Tak nějak opravdově.