Pozor, pozor! Všem, kteří četli článek Dopis středoškolskému profesorovi občanské nauky, se navědomost dává, že dnes přišla odpověď.

Sedím si tak poslední hodinu občanky s nohama na lavici, známky uzavřené, látka doprobíraná, maturita za dveřma..., když v tom si mě profesor zavolal k sobě ke katedře. Reagovala jsem: ,,Cože? Já?" Načež mi bylo obvyklým sarkastickým tónem odpovězeno:,,A kdo jiný...". Řekla jsem, že za mnou sedí ještě druhá Eliška, ale že už teda jdu. Docela to ve mně hučelo, vůbec jsem netušila, proč si mě volá. Cestou jsem popřemýšlela o tom, že ta jednička na vysvědčení je snad jasná, sešit si nevedu, tak jestli ho bude ještě chtít, to si radši nechám dát dvojku... prostě typické myšlenky líného studenta na cestě ke katedře. 

,,Poslouchej, Eliško, ten tvůj email jsem četl. Několikrát už jsem přemýšlel, že bych si tě zastavil po hodině, ale vždycky z toho nějak sešlo. Dneska máme poslední hodinu  občanky, tak jsem si řekl teď, nebo nikdy - koneckonců nechat dopis bez odpovědi by bylo poněkud neslušné." 

Přiznám se, zaskočil mě. V tom okamžiku jsem nebyla schopná vybavit si, co jsem mu tenkrát vlastně do toho emailu napsala, a tak jsem trochu vařila z vody a snažila se získat čas. Pan profesor se ovšem usmíval a nevypadal, že by se chtěl hádat, tak mě to trochu povzbudilo a v tu chvíli u mě obrovsky stoupl na váženosti. 

Když to zkrátím, nemyslí si, že by to prezentoval až takhle strašně, ale v zásadě souhlasí, že by jako profesor měl podávat studentům objektivní informace a že se nad tím tedy zamyslí. Jinak že děkuje za zpětnou vazbu. Celou dobu se usmíval a já si říkala, že to snad ani není možné. 

S blížícím se koncem středoškolské docházky musím s těžkým srdcem říct, že se mi snad bude po některých kantorech opravdu stýskat.