V pondělí jsem si řekla, že nemám žádné plány na víkend - přítel bude v práci, tak co budu dělat?

V úterý jsem si uvědomila, že o víkendu jsou Dny lidí dobré vůle na Velehradě a že tam od nás jezdí děcka na kole. Tak že bych se k nim přidala?

Ve středu mi psala kamarádka, že jede na Setkání vozíčkářů (které probíhá paralelně na Velehradě) jako dobrovolník a že ještě shání lidi, jestli bych nechtěla jet také.

Ve čtvrtek jsem si sbalila saky paky, vyřídila formality.

V pátek jsem vyrazila na Velehrad.

DEN PRVNÍ, PÁTEK

Vstala jsem o šesti ráno, v sedm mi jel vlak do Veselí nad Moravou, odtud jsem měla jet autobusem do Uherského Hradiště a z UH autobusem na Velehrad. Bohužel, člověk míní, Pánbu mění. Zůstala jsem trčet ve Veselí nad Moravou, jelikož spoj, který mi IDOS našel na pátek 3.7. o prázdninách nejezdí. Parádička, místo 8:45 jsem na Velehrad dorazila v 11:15. 

Sice pozdě, ale přece. Řekla jsem si a dopoledne plné čekání jsem v hlavě smazala, přece si nenechám pokazit den, ne?

Už ve vlaku z Veselí jsem si všimla kluka a holky, co vypadali dle jistých znaků jako křesťani mířící určitě na Velehrad (např. taška s plackou ze setkání ve Žďáru). Skutečně, potkala jsem je i v autobuse z UH na Velehrad, přisedla jsem si k nim a dali jsme se do řeči. Díky Barči a Kájovi jsem pak velice rychle našla centrum Maltézské pomoci, která organizuje setkání vozíčkářů a zajišťuje dobrovolníky. Pátek byl takový seznamovací den, a tak jsem absolvovala přednášku s praktickými radami ohledně asistence vozíčkáři. Při mém štěstí, v okamžiku kdy hledali nějakého dobrovolníka pro ukázku manipulace s vozíčkářem, můj pohled do země nezabral, a přednášející Míša si samozřejmě vybral mě. Tak vznikla i fotka, kterou můžete nížeji vidět. Upřímně, do této přednášky jsem moc nevěděla, do čeho vlastně jdu.

Představovala jsem si to jako Hurvínek válku. Že dostanu nějakého vozíčkáře, občas ho někam popošťouchnu, výborně si s ním pokecám a dokážu si, že jsem empatická a milující bytost. Houby s octem.
Dle přednášky mě čekala spousta zápasů s nekonečnými schody, přebalování, utírání zadků na záchodě a rozhovory s mentálně postiženými osobami. Byla jsem z toho mírně rozhozená, ale ještě jsem nic nevzdávala. 

Odpoledne jsem byla ve skupince, co šla na dřevo do lesa, abychom mohli v pátek i v sobotu mít táborák.

Následovala večeře a společný večer. Ten jsem strávila asi do půlnoci v hospodě s kamarádkou a její sestrou a její kamarádkou. Tak jsem se nezasmála hoooodně dlouho. Daly jsme si jedno velké a jedno malé pivo a cibulové kroužky. Dvakrát. Tím, že jsem toto zaplatila, jsem utratila své peníze na zpáteční cestu domů - tak snad další den potkám ségru a založí mě, říkala jsem si.
Druhou část noci asi do půl druhé ráno jsem strávila u táboráku s kytarou v ruce a písní na rtech.

DEN DRUHÝ, SOBOTA

Ráno jsem trochu nestíhala, tudíž jsem přišla o společnou ranní modlitbu. Po snídani jsem se ocitla ve skupince, která dostane vozíčkáře a postižené z místního velehradského ústavu. Kolem deváté hodiny ráno jsme za nimi vyrazili. 
V atriu budouvy na nás čekalo asi deset netrpělivých tváří, různě starých, většina s očima u našich pasů (posazeni na vozíčku). Po mírných zmatcích jsem nakonec dostala na starost klientku Elen. Na rozdíl od ostatních může chodit, zato je mentálně postižená, což jak jsem později zjistila, bych brala přesně naopak.

Dopoledne jsme strávily obchůzkou Velehradu, v podstatě nikdy ji to nebavilo, nejvíce ji táhly kolotoče a s dvackou v kapse mě pořád ukecávala, že chce koupit ,,bárbínu". Se všemi kolemjdoucími se chtěla seznámit, všem opakovala, že je má ráda, některé muže prý rovnou miluje. Dopoledne pro mě bylo velmi těžké. Bojovala jsem sama se sebou a se svými negativními pocity k Elen, ale myslím si, že se mi podařilo nedát jí nic z toho najevo. Důkazem pro tenhle můj pocit budiž mi, že mi také opakovala, jak mě má ráda a odmítala se pustit mojí ruky. Bohudíky za tohle, aspoň jsem se nemusela bát, že se mi někde ztratí.

Díky vedru jsem si ji odpoledne vyzvedla z ústavu až ve tři hodiny (ne v plánovanou jednu hodinu), tím pádem mi ji zbývalo zabavit jen jednu hodinu - ve čtyři byla společná mše v bazilice pro osoby s postižením.
Mše byla pro mě hodně silná, stála jsem vedle Elen - svoji židli jsem dala nějaké paní s berlemi.
Stála jsem bojovala se svými pociti zášti vůči klientce, když mě během mše napadla také Ježíšova slova. Miluj bližního svého jako sám sebe. Ne bližního, který je ti sympatický, ne bližního, který je ti milý, ale každého bližního.
Ach jo, bortily se mi mé představy o tom, jak jsem empatická bytost. Nejsem a zdaleka mi nejde starat se o postižené tak automaticky, jako ostatním dobrovolníkům. Opravdu jsem si oddychla, když se Elen chtělo jít hned po koncertě Večera lidí dobré vůle spát. 

Byly chvilky, kdy mi Elen toho i hodně dala. Například když jsme si spolu zatancovaly na No Name - konečně ji také něco za ten den bavilo. Nebo když jsem ji viděla plakat, že se jí stýská po rodičích. To jsem si konečně uvědomila, že dnes tu nejde jen o mě a o mé pocity. Ale především o Elen, která to jednoduché rozhodně nemá. 

Nedokážu říct, jestli jako Maltézák pojedu i příští rok. Vyložené špatné to pro mě nebylo - naopak, poznala jsem spoustu nových báječných lidí se srdcem na správném místě... Ale něco vyloženě pro mě to také není. Ráda se cítím potřebná, ráda pomáhám. Tenhle druh pomoci mi ovšem nejde jen tak od ruky. Budu na tom muset ještě zapracovat, abych tam nebyla jen díky tomu, že mozek říká ,,je to správné".

Aby mi to šlo i od srdce.

 PS: Ještě jsem přidala nakonec písničku Modlitba od skupiny Javory - kdo ji náhodou neznáte, stojí za poslechnutí. Myslím, že tak nějak svým textem doplňuje můj článek.

Pane ať jsi stéblo trávy 
nebo obyčejný list 
prosím dej ať aspoň trochu umím 
ve tvých vzkazech číst

...


Dej ať zlomím svoji pýchu 
dej mi hledat pokoru 
když se trápím zbytečnostmi 
ať pohlédnu nahoru 

 ...

A dej mi sílu snášet pokorně 
co změnit nemám sil 
odvahu abych to nač stačím 
na tomhle světě pozměnil 
a také prostý rozum 
který vždycky správně rozezná 
co se změnit nedá 
a co se změnit dá