ÉÉééj, dnešní odpoledne bylo přelomové.

Domluvili jsme se s naším kaplanem, že rozvezeme plakáty mládežnických akcí po děkanátu. Bylo krásně a tak se rozhodl protáhnout svou retro motorku. Má takovou vymazlenou Jawu, padesát let starý model, co jezdí max. 90kilometrovou rychlostí.

Samozřejmě, že jsem nikdy předtím na motorce nejela a tak jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Dostala jsem od něj nějakou jeho starou helmu, vytáhla jsem svoje super extra lennonky a už už jsme chtěli vyrazit. Otec asi tak na desátý pokus nastartoval, když si všiml, že nemám nic na krku. Vrazil mi do ruky svoje klíče a že prý v pokoji, napravo ve skříni, má šátky. Že si tam mám nějaký půjčit, ať ještě neprochladnu.

Vyrazila jsem po schodech nahoru do jeho pokoje. Obvykle musím tak pět minut čekat za dveřmi než si tam uklidí a pak teprve je ochotný mě pustit dál. Dnes se mi naskytl pohled na kněžský pokoj v celé své kráse.

První co mě zaujalo, byla hromádka vpravo aneb rifle pod postelí, tak jak spadly, tak zůstaly. Vniřně jsem se musela zasmát. První indicie, že kněží jsou také chlapi.

Přistoupila jsem ke skříni, otevřela ji. V poličkách srovnané ponožky (cože, tak jsem teda ve skříni chlapa nebo ne?!?) a trenky (oj, to jsem teda vidět nechtěla, ale tak ano, jsem ve skříni u chlapa) a konečně, nějaká známka i kněžství - zavěšené štoly na dveřích skříně. 

Uf, hned vedle štol červený šáteček (červený šátečku kolem se tóóóč) a také jeden černý, pirátský. Popadla jsem tedy červený a vyletěla z pokoje jak střela, ať to není podezřelé, že jsem snad v pokoji moc dlouho.

Červený šátek jsem si uvázala na Ferdu mravence, nasadila jsem ty svoje lennonky (styl nade vše!) a vyrazili jsme vstříc rozšíření obzorů naší mládeže.

Jak vtipně vypadáme mě napadlo na naší první zastávce ve chvíli, kdy jsem s helmou na hlavě, lennonkami na očích a v červeném šátku kolem krku vytahovala ,,něco" z batohu za farní brankou. Otec na mě čekal za brankou farního dvora v motorkářském úboru a helmě - a ještě tu byl někdo třetí, nějaká tetina nás zděšeně pozorovala. Asi mě považovala za teroristku. Div že se nepokřižovala, když nasedala na kolo a pelášila dál.

Asi o dvě zastávky dále mi otevřel místní kněz zrovna ve chvíli, kdy jsem čupěla před jeho dveřmi a něco lovila z batohu. Ani on nevěděl co si má myslet, nepoznal mě. Zeptal se, co tu dělám. Když jsem mu odpověděla, že rozvážím plakáty, ani v tu chvíli mě nepoznal, asi si myslel, že mu cpu plakát na nějakou rockovou akci. Teprve když na něj zatroubil ze silnice můj dnešní řidič, s úlevou se usmál. ,,Tak co nám nesete za pozvánky?" konečně mu docvaklo, kdo jsem.

A co že bylo na dnešním dni tak přelomové? Dvě fakta a to

1. kněží jsou taky muži

2. když chceš způsobit rozruch, sedni na motorku a objeď děkanát.

Myslím, že o naší moderní roznáškové službě se bude ještě dlouho vyprávět. A když ne vyprávět, tak určitě drbat. Zda-li je to vhodné, aby kněz s mladou slečnou objížděl farnosti na motorce.

Jak říkám, jsme prostě bořiči mýtů.