Přestože je mi sedmnáct let, nevím jakým způsobem se to stalo, ale mám silně vyvinutý cit pro tradiční hodnoty a pro tradice samotné. V těchto dnech obzvlášť mě mrzí, že náš taťka je taťka na baterky. Měl by to být on, kdo s bráchou zajde nařezat vrbové proutí a uplete s ním žilu (pomlázku). Měl by to být on, kdo ho naučí, co říkat při šlahání děvčic po zadku. Bohužel. 

Kluci ze souboru, z vesnice, už před týdnem vykládali, kde seženou oni vrbové proutí a kdy zhruba budou plést. Můj přítel už ji má upletenou, namočenou v bečáru před domem, aby proutí dobře změklo a bylo ohebné. Náš taťka vidí splnění svých povinností v tom, že se staví u vietnamců, vezme tam nejlevnější, třebas červenou, žilu, kterou mají a s lehce flegmatickým úsměvem nás dvakrát švihne po zadku. V tom lepším případě. V tom horším (pokud na pořízení žily zapomene), nás švihne vařečkou s mašlí. Fakt super.

A nejde jen o pondělní šlahačku. Jde o víc věcí, které by měl syn umět od svého otce a na tom si nikdy neslevím. Jsem prostě náročná, ale určitě nemám nereálné požadavky. Jde tak nějak o to, co zpívá Sima Martausová v písni ,,Normálny život". Moc to ho nepotřebuji a ani nechci, ale to co v životě chci, zatím si stojím.

Chci, aby můj budoucí manžel chodil s celou rodinou do kostela, chci, aby se dětem věnoval, dělal s nimi blbosti a skopičiny, učil je práci a lásce k přírodě, předával jim hodnoty, které on sám má z dětství zažité a zautomatizované. Chci, aby žil v rodině, a ne vedle ní. Zdá se to jednoduché? Nebo jsem moc velká optimistka? Nechci krásného managera na vysokém postu, co bude vydělávat majlant. Chci chlapa, který bude mít rád svou práci, ať už je jakákoli. Jeho volbu povolání respektuji.

Já už toho chlapa našla. Někdy se hádáme, někdy mi šíleně leze na nervy, ale vím, že se o něj můžu opřít a že v důležitých věcech jsme už teď zajedno.

Jsme oba na tradice.