Nedávno mi jedna paní v obchodě vyprávěla, že se dívala na televizi a že tam zrovna dávali reportáž o hodech ve Vracově. Tolik krojů prý nikdy prohromadě neviděla. Přímo v živém přenosu pak přišla ke kameramanovi nějaká tetina, vytahla z kordule (vestičky na prsou) placatku a se slovy: ,,Ná, zavdaj si také trochu!" mu vnutila hlt slivovice. Dokážu si barvitě představit, jak se kameraman snaží ubránit a vysvětlit, že v práci pít nemůže, ale co naplat - proti té naší slovácké nátuře nemá vůbec žádnou šanci.

Vsadila bych boty, že tetička, která se objevila v přímém přenosu, byla paní Eva. Pokud jste někdy byli v Kyjově na nejaké folklórní události či vlastně kdekoli jinde a byly tam i ženy ve vracovském kroji, pak mezi nimi ta nejstarší je výše zmiňovaná. Věk kolem sedmdesátky, drobného vzrůstu, zato slyšet ji bývá přes celé náměstí. Někdy má v ruce mikrofon, to když si ji pozvou jako lidovou vypravěčku, ale věřte mi, že tato dáma si publikum najde i bez toho mikrofonu. Teď v sobotu s námi seděla na plese u jednoho stolu. A to bylo tóčo.

,, Děcka, to můj Joža, budiž mu země lehká, ten si mě namlúval... No mně nebylo ani sedumnáct rokú a už mně sliboval svaťbu. Však jsem si ho taky vzala. Byl můj první a jediný chlap! To sme to spolu vydrželi přes čtyřicet rokú. A víte proč? Já su taková živelná nátura, to z něho zas aby člověk slovo páčil. A tak to má byt, plus a mínus dá dycky zase plus. V životě určitě. Dvá k sobě stejní by sa pozabíjali, ale nám, nám to tak pěkně spolem šlo. Vážila jsem si ho. Co řekl, to platilo. Já nemám ráda, když chlapi enom kecajú a skutek utek. To moje kamarádky, ty už by mě chtěly zasejc provdat, ale já ne. Já jím říkám - děvčice, vždyť už žádný chlap pro mě néni... A to Jožovi, já jsem mu furt nalévala. Na plesoch, na hodách... a to byla jiná! Jak jsem mu naléla, hneď by šel tancovat, hneď by zpíval. A toš jsem mu nalévala a krásně nám spolem bylo. Včíl už su pět roků vdova. Prsteně jsem poprodávala. Svatební aj zásnubní, co by s nima vnuci dělali, až umřu. Ani kočka by jich nežrala. Toš jsem jich prodala a peníze ať si rozdělijú."

,,A Evo, nechceš ty sepsat paměti? Nebo aspoň nahrát na diktafon, on už by sa nekdo našel, kdo by jich přepsal..." ozval se bodrým tónem pan Martinek z druhého konca stolu.

 Chvíli na to začla plesová samohrajka vyhrávat hity typu Nonstop, Až se bude psát rok 2006 apod., Eva se zvedla a šla tancovat s o generaci mladšími ženami od stolu. Spadla nám brada. No a než se člověk nadál, tancovala už s o generaci mladším chlapíkem. Jak se dostatečně vyřádila, přišla zase zpátky ke stolu se slovy:,,No ti mladí, ti dneska vůbec nic nevydrží! Tahlo to z něho jak ze sudu, plétly sa mu nohy... No tfuj! A takového by mně chtěli vnutit...?!?"

Do půlnoci už pak s námi seděla u stolu, dělila se s námi o svá životní moudra, pochválila nás se Staníkem, že jsme hezký pár a na to že ona má čuch. Po vyhlášení tomboly šla opět tancovat.

Tentokrát se o ni zajímal ještě větší ožrala než předtím, ale ona se očividně bavila, nehledě na okolí. Daleko mladší účastníci plesu už se pomalu zvedali k dochodu, Eva dál tancovala, užívala si... Vtom se její taneční partner skácel k zemi a že by chtěl vstát to nevypadalo. Kolečko lidí, ve kterém tancovali, zůstalo stát a hledět. Pán se pokusil vstát, ale míra alkoholu v krvi mu to nedovolila. Jen tak zvedl hlavu a pak ji odevzdaně položil zas na podlahu. Eva se rozhlédla a když viděla, že nikdo jiný se mu nechystá na pomoc, jediná se rozběhla a podepřela ho. Maličká stařenka zvihala ze země chlapa jak horu. Teprve teď se seběhli dva další muži a pomohli jí dostat ho na židli a usadit na chodbu, do průvanu a na světlo. V tom se ozval Staník, který celou situaci sledoval se mnou:,, A tak odrovnala už druhého tanečníka..." Tímto vtípkem uvolnil napjatou atmosféru u našeho stolu, všichni se zasmáli, jak je ta naše vracovská stařenka nezničitelná.

Eva muži pohrozila, ať se nepokouší vstávat ze židle a sama se vrhla do víru tance. Po nějaké době muž usoudil, že už si dostatečně odpočal na to, aby se vrátil na parket. Vstal a dovrávoval doprostřed sálu. Když ho svým bystrým očkem Eva zmerčila, čapla ho za loket, dotáhla k jeho židli na chodbě a znovu mu pohrozila, ať se nepokouší vstávat. A zase odešla. Celá situace se opakovala ještě jednou než pán nadobro usnul. Chvíli poté vyhlásili muzikanti poslední píseň noci. Byly tři hodiny ráno.

Teď můj osobní pohled na věc, který se mně mimochodem později potrvdil. Zdálo se mi, že paní Eva s mužem zachází téměř mateřsky, že mu hrozí jako matka zlobivému dítěti, které nechce poslechnout.

 ...

V šatně rozdávaly dvě starší dámy kabáty posledním odcházejícím a vysílaly závistivé pohledy k paní Evě, která se k šatně také blížila. Myslím, že jí obě záviděly její vitálnost, energii a úsměv na rtech. 

,,Děvčata, to vám povím, ti mladí dneska nic nevydrží. A víte co mně povykládal všeckého? Já se na nic neptala, to nemám zapotřebí... On vykládal sám. Že je mu padesát dva rokú, že mu umřela žena... Já to říkám furt. Chlapi nesú smrt partnera stokrát hůř než ženské. No co, bude se s tí muset vyrovnat sám. Já už mu nepomožu... Sbohem děvčata."

A než odešla, otočila se ještě ke mně se Staníkem:,,Děcka, mějte sa jak chcete, třebas aj dobře. A mějte sa rádi!"