Není to nic světoborného, jen chci dát vědět všem, kteří o tom pochybují - JDE TO! Tady je MOJE svědectví.

S mým přítelem jsme spolu skoro dva roky. Zamilovala jsem se do něj, ale on byl tenkrát zadaný. Já jsem o šest let mladší. Po nějaké době se i on zamiloval do mě a stál před rozhodnutím, zda má poslat k šípku skoro pětiletý vztah, protože to zrovna v něm nejvíc neklape a jít do rizika se mnou. Abyste ještě trošku víc viděli do situace - mně bylo patnáct, jemu dvacet jedna, už pátým rokem chodil s dívkou o rok starší. Ideální pár. On ministrant, ona animátorka, vedoucí scholy. Když jsem se na jejich vztah ptala jejich okolí, bylo mi řečeno, že ,,tetiny v dědině už jim pečou koláčky na svaťbu".

Dlouho mu trvalo než se rozhodl (to je mimochodem celý on). Všechno promýšlel, řešil to s přáteli. Ti, co mě znali mu na to řekli, že nám to může, ale nemusí vydržet. A že ta druhá varianta je rozhodně víc pravděpodobnější. Přesto se nakonec rozhodl pro mě.

V okamžiku, kdy jsme spolu začli chodit, byla jsem nejšťastnější na světě. Všechno nám klapalo. Měli jsme si o čem povídat, důvěřovali jsme si, dokázal mě rozesmát... stáli jsme ovšem před jedním velkým otázníkem. Co sex? Nebudu si nic vymýšlet a doufám, že to nikoho nepobouří, ale přitahoval mě. V předchozím vztahu spolu spali a já najednou měla pocit, že pokud spolu my dva nebudeme spát, bude nám ve vztahu něco chybět. Sama před sebou jsem si to obhájila, Bůh mi to určitě odpustí, vždyť se máme tolik rádi... To přece není možné, aby to bylo nesprávné.

A tak jsme spolu asi po čtyřech měsících začli spát. Nebudu zapírat, bylo to s ním krásné. Asi půl roku jsem nic neřešila, brala jsem antikoncepci, prostě jsme spolu spali a já věděla, že Bůh nám to odpustí. Jenže shodou okolností (a já něvěřím na náhody), začala jsem v té době být více aktivní ve farnosti, stala jsem se animátorkou. Měla jsem jít příkladem. Moje víra v Boha jen vzkvétala a já byla čím dál tím víc v kontaktu s různými kněžími. S jedním víc než s ostatními a ten také věděl, jak to s mým přítelem máme. 

Najednou mi začala chybět eucharistie a svátost smíření. Ukázalo se, že překážkou k tomuto mi není ani tak samotný sex jako ty zatracené prášky. Otěhotnět jsem si nemohla dovolit a o sex jako takový jsem také nechtěla přijít. Zpětně to bylo velice zvláštní období. Byla jsem si jistá existencí Boha, byla jsem si jistá svým povoláním ve službě pro ostatní, byla jsem si jistá, že Bůh mě miluje... a přesto jsem sex ani antikoncepci nebrala jako hřích.

Další půlrok už nebyl tak bezstarostný. Stupňovalo se to a já nad tím přemýšlela, kudy chodila. Stala jsem se hlavní animátorkou. Kněz mi řekl, že takový sex mimo manželství může být zabijákem vztahu. Že si mám dát pozor, aby jsme ten vztah nepostavili jen na něm. A taky, abych s ním nespala jen ze strachu, že pokud spolu nebudeme spát, přijdu o něj. Určitě to nebyl jediný faktor, proč jsme spolu spali, ale jeden takový malý strašák v mojí hlavě mi cosi takového našeptával.

Při další návštěvě kněze se tentokrát ten ,,šťoural jeden" zaměřil na antikoncepci. Jestli vím, jak moc škodí mému tělu, jak mě ovlivňuje a hlavně že pokud ji budu brát dlouho, nemusím mít děti.

A divte se nebo ne, tohle zabralo nejvíc. Ať jsem mladá jak chci, zodpovědnost vůči mému budoucímu já mám. To radši teď si ten sex odpustím než abych se jednou dozvěděla, že nemůžu právě kvůli dlouhodobému užívání antikoncepce mít děti.

Kolik žen sedí v čekárně center rodičovství, kolik vědců se snaží najít lék na neplodnost a kolik žen doma brečí nad fotkami svých neteří a synovců. Neříkám, že jsem si rizika užívání antikoncepce předtím neuvědomovala, ale nějak jsem to potlačovala dozadu, mimo vědomí. Přece nemůžu mít takovou smůlu, aby to potkalo právě mě... A kdyby přece, tak já se s tím nějak vyrovnám... Přinejhorším si adoptujeme jiné děti... Takovými myšlenkami jsem odpovědnost zaháněla někam do pozadí, ale jednoho dne to udeřilo naplno. Já chci mít děti, chci mít Bohem požehnaný vztah a chci svému partnerovi dát jeho vlastního syna.

A když už jsem se rozhodla že nebudu brát antikoncepci, řekla jsem si, že do toho půjdu naplno. Očistíme náš vztah a dáme mu ty správné hodnoty.

Neříkám, že to šlo lehce, popravdě to šlo hodně ztěžka. Kolikrát kdyby tu nebylo riziko otěhotnění, tak už bychom ,,na to vletěli", ale to k tomu prostě patří. Víme, jaké to je a zakázanému a ochutnanému ovoci se nejhůř odolává.

Už to bude půl roku, co spolu nespíme. Věřte nebo ne, ale zvládli jsme to. Miluju ho úplně stejně jako na začátku. I bez sexu. A vím, že on mě také miluje. Stačí aby se na mě usmál, vytasil na mě ten svůj kulišácký pohled a prohodil nějakou hlášku... a já vím, že s ním chci strávit celý svůj život.

Nemám žádnou jistotu ani teď stejně jako jsem ji neměla před dvěma lety. Mám jenom to, co k němu cítím. A ještě vám musím něco prozradit, ale to nikomu neříkejte. Mám jednu velkou oporu, jistotu a pomoc - modlím se k ,,Tomu nahoře" a vím, že On je s námi. 

Modlím se za vás za všechny, co chcete žít v partnerské čistotě, vy to zvládnete! :)

PS: Možná máte pocit, že se o něco hrozně velkého připravíte, že vaše láska najednou bude nedokonalá, že tomu bude něco chybět nebo že vás vztah omrzí... Tohle všechno mě strašilo a spoustu dalšího - že se přestaneme přitahovat, že si na vztah bez sexu zvykneme a později už ho nebudeme vůbec potřebovat, což by třeba po svatbě mohl být problém.... Taky jsem se bála, ale to hlavně úplně na začátku vztahu, že pokud spolu nebudeme spát, najde si nějakou jinou, která bude svolná.

Odpověď? Pokud se opravdu milujete, kvůli sexu vás ten druhý neopustí a pokud vás opustí, prostě to tak mělo být a nebyl to dobrý partner pro vás. 

A že by naše láska najednou nebyla úplná? Pořád se přitahujeme, pořád cítím, že se mu líbím a pořád vím, že kdybych měla požehnání od Něj ↑ , vášnivě se pomilujeme už tuto noc. Jednou, až to požehnání budeme mít, tak to tak přesně bude. Do té doby se můžeme těšit. A v žádném případě to nevnímám jako ochuzení.

Jsem šťastná, že jsme to dokázali.