Nebudu nic zastírat, na víkendovou přípravu k biřmování se mi vůbec nechtělo. Přes to všechno, že věřím v Boha celým svým srdcem a jsem aktivní ve farním životě... prostě se mi tam nechtělo. Nechtělo se mi na celý víkend od přítele, nechtělo se mi mezi ty mladé ignoranty, co jdou k biřmování kvůli babičce, nechtělo se mi tam hrát nějaké seznamovací hry. Do poslední chvíle jsem přemýšlela, jak se z toho vykroutit.

V autobuse jsem seděla vzadu na pětce. Vykládaly jsme si s kamarádkama a tak nějak se mi to začalo v hlavě rozlehávat. Uvidíme, co z toho vzejde. Když se na to tak netěším, může mě to jedině mile překvapit... Mohla bych získat nové známé a trochu je naverbovat na mládežnické mše... Hlodající červíček zapracoval a tak když jsem vystupovala z autobusu před Přístav, byla jsem už o trošku nakloněnější celému víkendu.

Netrvalo to dlouho. Přístav samotný nezklamal (do té doby jsem byla jen na Arše), v okolí nádherná příroda... a i tak jsem byla hned zas otrávená. Začala mě bolet hlava.

Jelikož jsme nějak nestihli včas domluvit termín, na Přístavu nám program zařizovali jedni manželé od nás z města a jejich známí. Což má svá pozitiva i negativa. Jako pozitivum bych určitě brala, že jsme se tím vyhli klasické sobotní brigádě ,,biřmovanci - Přístavu" a také že nám vařil táborový kuchař Tom.

Pátek večer mě neskutečně bolela hlava, ale vydržela jsem všechny seznamovací hry. První zvrat - byly super. Těch padesát lidí se najednou stmelilo v dva týmy a já se mezi nima cítila dobře. Mega divné. Hned ten večer mě ale čekalo víc překvapení. Hlavou mi vrtaly myšlenky - Kde se tady ti všichni mladí vzali??? V kostele aby je člověk hledal s dalekohledem, a tady je nás najednou tolik?... Vždyť o sobě skoro nic nevíme a to jsme z jedné farnosti... Měla jsem pocit, že už znám všechny mladé farníky a najednou je tu 50 lidí a já z nich půlku neznám...

V sobotu ráno mi hned bylo lépe. Dopoledního programu jsem se nezúčastnila - potřebovala jsem si o něčem promluvit s o. Caminem, který tam tou dobou náhodu nabízel možnost zpovědi/rozhovoru. 

Tohle mi neuvěřitelně pomohlo. Ikdyby celý víkend nestál za nic, díky tomu jednomu rozhovoru povýšil mezi významné v mém životě. Kdybyste to náhodou ještě někdo nestihli zaznamenat, Camino (o. Lukáš Jambor) je úžasný člověk na správném místě.

Celou sobotu se prolínala přednáška jistého Radka o Duchu svatém. Pro mě jeho informace nebyly zas až tak zásadní, já věřím v Boha i v Ducha svatého, ale myslím si, že pro spoustu děcek byla tato sobota zlomová v jejich životě. Najednou se zázraky neděly jenom ve Starém/Novém zákoně, najednou slyšeli vyprávět o Božím milosrdenství člověka přímo před nimi.

Například vyprávěl, jak jeho sestra umírala na leukémii. Nemohl se najít vhodný dárce kostní dřeně... Byla však na kázání o. Jamesea Manjackala (doporučuji vyhledat, původně jsem k jeho osobě byla docela skeptická, no udělejte si obrázek sami). Ten, aniž by ji někdy viděl, uprostřed tisíce lidí řekl, že je mezi nimi i Šárka (sestra Radka), která má ten a ten typ leukémie. A je z ní uzdravena.

Když pak šla Šárka na testy do nemocnice, po prvních výsledcích jí vzkázali, že byly chybné, že je spletli s výsledky naprosto zdravého člověka. I po druhých testech to takto vyšlo. Jako by už proběhla transplantace kostní dřeně. 

Nebo vyprávěl, jak ještě za komunistů byl se svou budoucí manželkou na tajné přípravě na manželství u bratrů františkánů (v té době měl nevěřící období, šel tam kvůli snoubence). Když bratři jednou odjeli z fary a nechali tam všechny snoubence samotné, přijely na faru vozy StB. Na faře se nacházeli snoubenci a s nimi samizdatové knihy, zakázané výtisky Bible a všemožné katolické symboly, důkazy... Snoubenci se zavřeli uvnitř a začli se modlit. Tehdy se prý Radek poprvé v životě opravdu modlil. StBáci už byli na zahradě, nahlíželi dovnitř, snoubenci nato zavřeli okenice.

Po určité době modlitby se odevzdali do vůle Boží a vyšli před faru. A StB nikde. 

Radek vykládal spoustu svých drsných, silných zkušeností s Bohem a mám za to, že opravdu ovlivnil přístup desítek lidí v té místnosti k biřmování.

Večer proběhla adorace. Hrála jsem při ní na kytaru. A stálo to za to. Byla to taková ozdravná adorace, kdy Radek postupně procházel jednotlivá období našeho života od narození, přes školku, školu, život v rodině... a prosil za každou ránu každého z nás, která kdy v nějakém tom období mohla vzniknout.

Samotná moderovaná adorace trvala tak půl hodiny, ale já tam zůstala s lidma asi hodinu a půl. Postupně někteří odcházeli, ale pořád nás bylo dost, kdo jsme zůstali před Pánem. To byl pro mě velký zážitek.

Hudba je velký dar od Pána pro mě a já mu nikdy nepřestanu děkovat, že se díky ní můžu realizovat a snad i přivádět druhé k víře. V hudbě nejčastěji cítím Boží přítomnost. To je to moje, co mi nikdy nikdo nemůže vzít.

Neděle přišla tak nějak rychleji, než jsme kdo chtěli. Po mši jsme se sbalili, pouklízeli Přístav a mělo se jet. Nebyla by to ovšem dobrá akce, kdyby se ještě nevyskytly komplikace.

Těsně za Rajnochovicemi kolem deváté ráno skočil nějaký sebevrah pod vlak. Železniční trať byla uzavřená, informací málo, čtyřicetičlená skupinka biřmovanců na cestě. Ani nevím jak, najednou mě pasovali do role vedoucí. Ptali se mě na informace, jak to vypadá, odkud nám to v kolik kam jede... Já, největší vlakový zmatenec, jsem najednou organizovala celou výpravu. 

Doteď nechápu, kde se ve mně vzal ten vnitřní klid. Někteří ještě neměli jízdenky, kupovali je ve stanici, když náhradní vlak nastartoval a chtěl jet. Zastavila jsem průvodčí, že ještě nemůžou jet, že tam máme lidi. A vlak funěl, skučel, ale stál. Děcka naskočily a jeli jsme.

Seděla jsem první část trasy vedle dvou starých pánů a dali se se mnou do řeči. Odkud že jedeme a jak dlouho jsme na cestě. Oni zase na oplátku povykládali, že jeli právě ve vlaku, pod kterým si někdo ukončil svůj život. Že jeli z Rajnochovic na desátou na mši na Hostýnek (byla asi jedna, když jsem s nimi mluvila v místě vzdáleném od Rajnochovic 5 km), ale že žádné strachy, mši ve tři snad ještě stihnou. Tak tomu říkám optimismus :)

Tu neděli ale nakonec všechno tak nějak do sebe zapadalo. Tu hodinu, kterou jsme ztratili cestou náhradními spoji bychom jinak strávili čekáním na přestup v Hulíně, takto se alespoň něco dělo a když jsme dorazili do Hulína, vlak nám akorát za 10 minut jel... 

Co říct závěrem vám, kteří jste se dostali až sem? (zatím 1427 slov)

Víkend v Rajnochovicích pro mě nebyl atraktivní tím, co bylo naplánované, ale tím, čeho se nám dostalo navíc. Rozhovory s lidmi jsou pro mě za ten víkend nejcenější. Myslíte si, že lidi ve farnosti znáte, že o nich máte jakési povědomí. A pak vás všechno překvapuje.

Jak ten fotbalista, co vypadal, že umí akorát létat za balónem, je vlastně chytrý kluk, který v Boha upřímně věří.

Jak ten trumpeťák, který vypadá nejvíc v pohodě, má neuvěřitelná traumata z rodiny, z otce alkoholika.

Jak ten naoko namyšlený kluk vlastně prožívá smrt svojí mamky.

Doteď jsem je vnímala jako fotbalistu, trumpeťáka, prostě kluka... a najednou zjišťuju, že za tou jejich sociální rolí, skrz kterou je já vnímám - je daleko, daleko víc ukrytého.