Tuto scénku jsem vymyslela na úkon kajícnosti v rámci mládežnické mše. Téma bylo Rodinná pouta, zrovna jsme probírali část z podobenství o marnotratném synu, kdy se marnortatný syn vrací domů, dostává od otce šat i prsten.

 

Rekvizity:

Matka - miska, vařečka, maminkovský oděv, PAPUČE!, kolečko na vyšívání a nejakú látku do toho

syn - hoperské oblečení

otec - Katolické noviny, sváteční gatě, košile a na ní svetřík nebo sako, papuče

 

Otec si čte Katolické noviny, matka nervózně míchá v misce vařečkou těsto a štráduje po pokoji.

M: ,,Ty se o nás vůbec, ale vůbec nezajímáš! Buď jsi v práci nebo si čteš noviny…! Posloucháš mě vůbec?!?”

O:,, Samozřejmě, že tě poslouchám, chtělas, abych nezapoměl předplatit noviny na další rok…”

M:,, No vždyť to říkám, VŮBEC MĚ NEPOSLOUCHÁŠ! A že by tě zajímalo, kde ten náš Jožínek, chudáček malý je, to ne, to je ti úplně jedno!” M pokračuje starostlivým hlasem: ,, Nedej Bože, aby se mu tak něco stalo, chlapečkovi našemu, co kdyby na něho byli ve škole zlí nebo snad… ne to ne… On si zase zapoměl šáličku doma… Snad nám ještě neonemocní, to by nám tak scházelo…”

O:,, Neboj, však on se doma ukáže, hned jak bude něco potřebovat!”

V tu chvíli přichází povedený synáček:,, Tě pic rodičové, prej je dneska večer super díza!”

O:,, Já ti dám tě pic, neumíš slušně pozdravit?”

S: ,,Tak pardon teda, snad se tolik nestalo…”

M:,, Jožínku (upraví mu rozcuchané vlasy), kdes byl tak dlouho? Pojď, honem se navečeřet, buchta bude za chvilinku, uvidíš, bude ti moc chutnat… a jak bylo ve škole? Všechno v pořádku?”

S:,,Jasnačka...akorát, mamčo, potřebuju 500… ehm… na SRPŠ…”

M:,, Já to věděla, no dobře. To není vůbec problém. Počkej chvilku a já ti ty peníze přinesu….”

S:,, No, a víš mami, dneska je ta super díza… Akorát už nemám prachy… Že mně to zaplatíte?”

M:,, No Jožínku, já nevím, venku je moc zimenka, na ulicích nebezpečno… Aby se ti tak ještě neco stalo… Víš co, běž se domluvit s tatínkem.”

 

 

S:,, Ehm… tati… mamča říkala, že prej mně máš dat peníze na dízu…”

Otec si dál čte, moc ho nevnímá:,, Hmmm...co já vím a ptal ses maminky, jestli tam můžeš?”

S:,, Jasnačka, prej mně máš dat nějaký LOVE…”

Otec začíná vnímat, odloží noviny a upjatým tónem vybuchne:,, Jaký LOVE? To si snad děláš ze mě legraci? Anglický jazyk si trénuj na někom jiném a ne na mě, a víš co, běž pomoct mamince do kuchyně!”

S:,, Dík teda, sem si moh’ myslet…” A praští kšiltovkou o zem...

 

 

M:,, Tak co Jožínku, povolil ti to tatínek?”

S:,, Povolil, prej ti mám neco pomoct a máš mně pak dat peníze.”

M:,, No dobře tedy… Když to tatínek povolil… Ale víš co bys mi mohl pomoci? Mám tu rozšitý jeden svatý obrázek, pojď mi pomoct a můžeš jít!”

S:,, To si děláš prču, nééé? Svatej obraz? Tak to fakt ne máti… to není nic pro mě…”

M:,, Svatý obraz? Tak ona ti svatá Gertruda není dost dobrá, jo? Sedej a šij! A nechtěj mě naštvat!”

Syn sedá, něco si mrumle o nepochopení a blbých rodičích…

 

 

Poslední scéna v obýváku:

Tatínek odloží noviny, zvedá čepicu a začíná si ju zkoušet. Natáčí se, prohlíží si sám sebe a vede monolog:,, Tak na discotéku se mu zachtělo? No když může on, můžu i já! Koneckonců ještě nejsem tak starý! Svaly celkem ujdou (zatne svaly na schwarzenegra), bříško mám taky ještě pěkné pevné (zatne břuch) no a ten mladistvý pohled s jiskrou v očích( svůdně zamrká)… nedá se nic dělat, já tam prostě MUSÍM!”

Začne hrát disco hudba a otec odchází s kšiltovkou na bok (může přihodit pár disco kroků).

 

KONEC

 

Po scénce může následovat zamyšlení:

Viděli jsme teď úsměvnou scénku jejíž skutečný obsah už tak úsměvný není. Kolikrát tak přijdeme domů, třeba ze školy, odhodíme tašku a na dotaz:,, Jak bylo ve škole?” odpovíme: ,,Dobrý.”? Lidé, kteří na nás doma čekají, jsou naši rodiče a my jim přesto nedokážeme věnovat ani pořádnou odpověď na otázku. Někdy nejednají spravedlivě, někdy nám snad i ukřivdí, ale vždy jsou to naši rodiče a my bychom měli pamatovat na čtvrté přikázání - Cti otce svého i matku svou.

 

Vždyť proč se stresovat a být na sebe naštvaní kvůli takovým blbostem, jako je nějaká discotéka, ples nebo něco jiného “strašně důležitého”, když život jde stejně dál? A kdo z vás může vrátit zpět to, co řekne ve vzteku rodičům…

 

Chodíme do kostela, modlíme se zde, cítíme vnitřní pokoj… a stejně. Kolikrát jenom vytáhneme paty ze dveří, veškerý pokoj je pryč a my zase jdeme domů a zase vědomě rodičům ublížíme našim chováním.

 

Uvědom-me si v tuto chvíli, jak jsou pro nás naši rodiče důležití. Co všechno pro nás udělali, dělají a budou dělat. Poděkujme za ně Bohu. Nemusí to být vždy samozřejmost, že jsou tu pro nás.

 

(chvilku pauza)



Pane, děkujeme ti za naše rodiny, za každého jednotlivého člena, který je tvoří. Prosíme dej, ať spolu dokážeme vždy vyjít a uvědomíme si, že uprostřed každé rodiny jsi Ty a že je jen na nás, nakolik Tě vpustíme do našich životů. Amen.